Old School

11.

„Tím mi chceš říct, že jsi před nedávnou chvílí pozval samotného Kima Taehyunga do parku?“ Jungkook musel Jiminovi tu novinku ihned zavolat.

„Běhal jsem tady po pokoji asi dvacet minut poté, co to přijmul... Ale nepsal nějak nadšeně, abych pravdu řekl.“ Jimin se zasmál, protože představa Kooka jak běhá po pokoji a křičí je skvělá.

„Čas vyvrátit mýtus, že jsi podle něj divný!“ tentokrát se zasmáli oba. Měli velmi dobrou náladu. Mladší ani nemyslel na stres, který ho potká. Nevěděl, o čem budou mluvit, jestli to tedy vůbec dokáže. Nejspíše se před ním sesype na zem a bude tiše obdivovat jeho krásu. Výtečný plán. Byla neděle, dost času do pátku.

Jenže čas letí rychleji, než se zdá... Přesně v pátek odpoledne celé nepovedené testy zapíchl tím, že na ně zapomněl. Vždyť Jungkook v budoucnosti to nějak vyžehlí, teď existovala jen schůzka s Taem. Stále neměl nic promyšlené a byl z toho docela v úzkých, možná že měl i trošku naděláno v kalhotkách. Naposledy se zkontroloval v zrcadle, jež bylo umístěno v předsíni. Bílá košile s černými knoflíčky, zastrčená do upnutých černých kalhot s Timberlandy, které ho stály celou jeho letní brigádu. O to víc si jich vážil. Zhluboka se nadechl, málem se mu podlomily kolena. A to byl ještě stále doma.

„Je to jen Kim Taehyung.“ Jasně, jen Kim Taehyung. Jen jeho crush, bohatý a nádherný kluk, z kterého se může podělat jen co ho uvidí. Ale je to jen Kim Taehyung, honilo se mu hlavou.
Vzal si klíče a s roztřešenou rukou stačil zamknout na dva západy. Poté nejistě vyšel přes zahradu ven. Byl by býval měl řidičák a byl by býval se narodil dřív, jel by autem. Díkybože, že park není tak daleko od jejich domu.

Při cestě stihl několikrát zakopnout nebo rozmýšlet, jestli není lepší utéct domů a vymluvit se, že se mu udělalo velmi špatně. Avšak takovou šanci nemohl zahodit, splní se mu sen.

Možná.

S podivnými myšlenkami došel až do parku, jehož stromy se zbavovaly podzimními barvami lístků, které padaly dolů, až k němu. Slunce příjemně hřálo a usmívalo se na obloze, kde se vyskytlo pár bílých mráčků. Šel po asfaltové cestičce. Občasně ho míjela kola, brusle nebo naopak normální lidé, kteří mluvili o všem možném. V dálce, přímo ve středu parku uviděl velkou sochu řeckého boha Dionýsose, jak se sklání nad rozprostírající se fontánou, ze které tekla křišťálově modrá voda. Kolem dokola byly umístěny dřevěné lavičky. Kdybyste šli po jakékoliv cestě, ať se zamotáte jakkoliv, dostanete se vždy sem. Tady platí pravidlo, že všechny cesty ani tak zdaleka nevedou do Říma, jako k bohovi veselí.

Taehyung tu překvapivě ještě nebyl, o to více si Jungkook oddychl a zkontroloval čas. Měl ještě pět minut. Je vždy dochvilný, někdy až moc, jelikož má můry z pozdních příchodů. Spokojeně i rozklepaně si sedl na lavičku a rozhlížel se po okolí. Nikdo podobající se Taehyungovi kolem nešel. Nervózně tikal pohledem na mobil a odpočítával mu minuty. Čtyři minuty, tři minuty, dvě minuty, jedna minuta... Poklepával nohou.

Až docílil Taehyung spoždění.

~~~~~~~~~~~~~~~

Omlouvám se za jakékoliv gramatické či pravopisné chyby

Luv ya all. ( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥( ˘ ³˘)♥