Poznamenán osudem (Sterek Cz)

1. Návrat

Krajinou, která se postupně zbavovala zelených odstínů barev a chystala se obléct do zlatavého kabátu, který měl každého upozornit na to, že po tomto období, přijde nelítostná krutá zima, se ozýval dusot běžících koní. Ti věrně nesli na svých hřbetech, po boji zbité a unavené, pány, kteří se už těšili na své rodiny. Kolik se toho za tu dobu co tu nebyli změnilo? Změnila se zem, která neměla svého pána?

„Král. Král přijíždí!" Ve vesnicích, městech na náměstí i v těch nejzapadlejších uličkách, se nesl křik věrných poddaných zdejšího království. Uznávaní páni, dvorní dámy, bohatí i chudí, všichni vyběhli ven ze svých příbytků, aby mohli projevit svou radost z návratu svého krále. Děti vzali do rukou malé ošoupané vlaječky a začali jimi mávat. Mnohé z nich svého pána nikdy neviděli, ale z vyprávění jejich matek či babiček, mohli soudit, že je to velmi hodný a spravedlivý muž. 

Celých deset let byl král na válečném tažení a bránil svou zem před nepřáteli. A nejen svou zem, ale i svou milovanou ženu.
„Běžte! S hlubokou poklonou před královnu padněte a vyřiďte jí tuto radostnou zprávu." Zvolala jedna z žen, když už barvy na rytířských praporech, vlály necelou půl míli od města. Jeden z nejvěrnějších poddaných královny, se vydal onu zprávu vzkázat. Sebral všechny své síly, a co nejrychleji se rozběhl po dlaždicovém chodníčku. Prodíral se davem, který se hrnul na náměstí, kde bude král jistě projíždět. Plíce ho pálily, když běžel do strmého kopce a boty měl celé promáčené, od kaluží do kterých v nevědomosti šlápl. To mu však nevadilo. Chtěl splnit svůj úkol a především, chtěl udělat své paní radost. Doběhl na nádvoří, kde se služky, která právě nesla čisté prádlo do komnat, zeptal na svou paní. Když zjistil onu informaci, znovu se rozběhl. Píchání v boku, pálení v krku, svírání plic, to vše mu bylo jedno, když padl, se sklopeným pohledem, na kolena před svou královnu. Ta leknutím sebou trhla a pustila své, tak s láskou opečovávané, růže. Chtěla mladíkovi vyhubovat za jeho neslušné chování, avšak při slovech mladého chlapce, se ve svém úsudku zarazila.

„Odpusťte mi má paní. Přišel jsem Vám vzkázat zprávu, která Vám jistě udělá radost." Na chvíli se odmlčí, aby mohl do svých plic nabrat novou dávku vzduchu. Utře si ruce, které se mu z nervozity začali potit, do svých kalhot. Polkne přebytečné sliny a s oddaností se podívá své paní do očí. „Král se vrací."

Jakmile vyřkne tuto krátkou větu, královna zapomene na všechny pravidla společenského chování a rozběhne se z malebných zahrad na nádvoří. Zanechávajíc přitom za sebou, naprosto zmateného chlapce.

Rozrušených služebných, které se ptají, zda se jí něco nepřihodilo, si nevšímá. Má plnou hlavu svého milovaného, kterého tak dlouho neviděla. Suknici na šatech si přidržuje svými křehkými prsty, ale není jí to moc platné. Ve spěchu jí látka s rukou klouže, a tak ji nakonec nechá spadnout na zem.

Udýchaná se zastaví před mohutnými dveřmi od zámku. Snažíc se trochu upravit, si zastrčí neposedné pramínky, které se ve spěchu uvolnili z jejích spletených vlasů, za ucho. Zhluboka se nadechne a již zcela připravená otevře ony dveře, za kterýma se za chvíli objeví její muž. Přistoupí k mramorovému zábradlí, které ohraničuje malý balkónek za dveřmi, a pohlédne na své poddané, kteří vykonávají svou každodenní práci. Protože se ale zpráva o přijíždějícím králi rychle šíří, neprobíhá jejich práce tak jako vždy. Skoro chaoticky pobíhají sem a tam, a snaží se, aby bylo vše do příjezdu krále hotové. To však mladá paní nemůže ani zdaleka vědět. 

Najednou se začne okolo hradu ozývat, nádherná fanfára lesních rohů. Klapot koňských kopyt, narážející do dlážděné zemi, se nese snad i do nejvzdálenějších krajů. Vše je doprovázeno hlasitým a veselým výskotem, značící jediné....
Pán této zemi se vrátil!