Faith | Taron Egerton

002

Ráno jsem si pro jistotu přivstala. Snad poprvé za poslední půlrok jsem se stihla i nasnídat.
Po snídani jsem si vybrala outfit. Možná Miu zklamu, ale není moc sexy. Na to já prostě nejsem. Raději vždy zvolím nějaký pohodlnější outfit.

Když jsem se oblékla, tak jsem pozvolna vyrazila do kanceláře. Sice jsem měla ještě hodinu čas, než bude první schůzka, ale rozhodla jsem se, že se na ní raději pořádně připravím.
,,Co to máš na sobě? Tomuto říkáš sexy outfit?!" vyhrkla na mě Mia hned když jsem přišla do kanceláře.
,,Taky tě zdravím a přeji ti dobré ráno. Ty víš, že na takové věci nejsem." pozdravila jsem a řekla jsem ji svůj názor.
,,Kdy si měla posledního přítele, hm? V sedmnácti?" a je to tady.
,,Pořád mě to bolí. S takovou věcí se nevyrovnává moc dobře." po čtyřech letech jsem konečně někomu přiznala,  co cítím.
,,Já tě chápu, ale nemůžeš pořád myslet na Tomase. Ano, byli jste vážně úžasný pár, ale už ti jej nikdo nevrátí. Je ti 21, měla by sis někoho najít." měla pravdu. Při vzpomínce na Toma se mi nahrnuly slzy do očí.
,,Ale nikoho teď nehledám." mrkla jsem na ni a vydala se do své kanceláře.
Na stole na mě čekala fotka mě a Tomase z toho osudného večera. Byla jsem na jeho zápase, po kterém jsem odjela svým autem domů, kam za mnou měl přijet i Tom. Už nikdy nepřijel. Našli ho v jeho autě. Okradeného a zastřeleného. Dodnes se nezjistilo, kdo to udělal.

Při pohledu na tuhle fotku mi došlo, co je dnes za datum. Dnes, čtyři roky nazpět, se to celé stalo. Když jsem si to uvědomila, tak jsem slzy nechala téct volným proudem.
Nevím, jak dlouho jsem se na fotku dívala a jak dlouho jsem nad ní přemýšlela, ale z toho všeho mě dostal hlas Mii.
,,Tesso, funguj, přemýšlet můžeš potom." máchala mi rukama před obličejem.
,,Pro-promiň. Dnes jsou to čtyři roky od nehody." řekla jsem celkem bez života.
,,Chápu to. Teď se ale věnuj tady návštěvě, dobře?" ukázala do rohu, ve kterém je sedací souprava. Seděl tam muž, kterého jsem nedokázala identifikovat. Vzala jsem si složku s papíry, ve které bylo napsáno vše o této osobě, byly tam napsané otázky, na které se ho mám zeptat a všechny potřebné údaje, které by měl znát a já mu tohle vše musím podat tak, aby se rozhodl, že do projektu půjde s námi.
,,Eh, omlouvám se za takové nezvyklé přivítání. Vítám vás u nás, mé jméno je Theresa Chester, ředitelka organizace. Těší mě." představila jsem a podala jsem mu ruku.
,,Taron Egerton, taky mě těší. Ohledně toho přivítání. Nic si z toto nedělejte. Každý má občas špatný den. Mimochodem, můžeme si tykat?" usmál se na mě. Já jsem nabídku přijala. Sedli jsem si na sedací soupravu a já jsem začala s představením celého konceptu.
,,...v této době máme rozpracovaných pár projektů, já bych zmínila dva největší. Hudba dětem do nemocnic, což je stálý projekt, díky kterému začala fungovat celá tahle nadace a Sorridere in faccia, což je projekt, kvůli kterému jsme si tě sem pozvali. Budou to tři zábavná odpoledne pro děti léčící se onkologickým onemocněním. První bude v Birminghamu, druhé v Manchesteru a třetí, to největší, bude v Londýně. Co si o tom myslíš? Chtěl bys být u toho?" nahodila jsem na tvář úsměv a doufala, že do toho půjde s námi.
,,No, nikdy jsem u ničeho takového nebyl. A popravdě? Chci vidět ty úsměvy na dětských tvářích." usmál se na mě a já jsem si oddechla.
,,Dobře, takže teď bych ti ráda řekla nějaký harmonogram." řekla jsem mu, až jsem se vzpamatovala.
,,Za hodinu by tady měl být novinář z The Times. U toho být nemusíš, pokud nechceš, ale nebylo by špatné, kdybys k tomu taky něco pověděl. Ve čtvrtek bych potřebovala, abys dorazil opět sem. Budou tady i ostatní ambasadoři akce a bude se točit něco jako spot pro celou akci. Nakonec až přesně za týden, tedy 1. dubna, bude první akce v Birminghamu, dále, 3. dubna, se přesuneme do Manchesteru a jako zlatý hřeb, v sobotu 5. dubna, bude největší akce v Londýně. Mia ti dá ještě rozpis, abys na nic nezapomněl." a teď doufám, že jsem na nic nezapomněla já.
,,Rád tady zůstanu i na ten rozhovor." usrkl si kávy.

Rozhovor s novinářem byl naštěstí rychlý, takže já jsem se co nejdřív mohla vydat na hřbitov.
,,Počkej, nechceš si se mnou zajít na oběd?" zastavil si mě před budovou Taron.
,,Eh, promiň, ale dnes asi ne. Potřebovala bych si někam zajet." řekla jsem celkem nervózně.
,,A nechceš někam zavést?" zkoušel to dál.
,,Ne, děkuji, mám tady auto." pokusila jsem se o úsměv. Rozloučili jsme se a každý jsme se vydali svým směrem.

Cesta na greenwichský hřbitov jakoby trvala několik hodin. Nevím, z čeho jsem tak nervózní. Dnes na mě prostě všechno tak nějak dolehlo.
Hrob jsem našla hned. Ještě aby ne, když jsem tady ze začátku byla téměř každý den.
Na hřbitově jsem díváním se do prázdna strávila asi hodinu, až když se začalo stmívat a ochlazovat, rozhodla jsem se, že pojedu domů.
Doma jsem se mírně přiopila a kolem půlnoci jsem usnula. Ješte že máme zitra volnější den.

Ahoj,
tak tady máte další část, jeej.
Pro vysvětlení-> sorridere in faccia je něco jako úsměv na tváři. :-)
Jak se vám to zatím líbí?
Tušíte vůbec, kdo je Taron? :D
Co jsem se tak dívala, tak o něm snad není jediná česká fanfikce, co? Však někdo být první musí, ne? :D
-A