Faith | Taron Egerton

012

prosinec
Vánoční Londýn se mi i po těch letech stále líbí! Všude je tolik barev, koledy a pohodová atmosféra.
Zrovna mířím do nákupního centra, ve kterém se mám setkat s Miou, protože musíme dokoupit vánoční dárky. Ano, zítra začínají Vánoce a já opět nemám všechny dárky.
S Miou se uvidím po dvou měsících, kdy za mnou přijeli Ed, Cherry a Mia jako překvapení k narozeninám.

,,Ahoj, mamino!" ozvala se má nejmilovanější kamarádka, která přešla z oslovení šéfová na oslovení mamino.
,,Ahoj." objala jsem ji.
,,Co vše budeš potřebovat dokoupit?" zeptala se mě.
,,Už jen pár maličkostí, ty?"
,,Víc než pár maličkostí." přiznala.
,,Máš ty vůbec nějaké dárky nakoupené?"
Mia vždy nákupy nechává na poslední chvíli.
,,Mám asi milion dárků pro tvé nenarozené dítě, zbytek musím dokoupit dnes." přiznala se smichem.
,,Nechceš mi tím naznačit, že si mám koupit o kufr více, abych vše odvezla do San Franciska, že ne?" trošku jsem se zhrozila.
,,Nemusíš, jeden máš přece ještě doma." mrkla na mě.

Na nákupy jsme se rozdělily a domluvily se, že se za dvě hodiny potkáme v Costě. Já osobně si myslím, že vydržím nakupovat maximálně hodinu, pak mě začnou bolet záda nebo si ta brambora ve mě začne hrát na fotbalistu a radši si půjdu někam sednout.

Jak jsem předpokládala, tak se i stalo. Za necelou hodinu jsem už měla namířeno do Costy, ve které jsem si objednala bezkofeinovou kávu s muffinem. Naštěstí ani Mie netrvaly nákupy celé dvě hodiny, takže jsem nemusela dlouho čekat.
Předtím, než jsme se každá vydala svým směrem domů, tak jsme se domluvily, že za mnou Mia ráno přijede a uděláme si spolu předčasné Vánoce. Děláme to tak totiž každý rok.

Doma jsem dobalila poslední dárky, uvařila jsem si horkou čokoládu a pustila jsem si Home Alone a Grinche. Potom jsem šla spát. To jsem si myslela ještě totiž myslela, že se vyspím.

Ráno bylo těžké, jelikož brambora byla celou noc velmi aktivní a já jsem kvůli ní nemohla spát. Musím říct, že něco takového se mi stalo poprvé, abych kvůli němu nemohla usnout.
Měla jsem ještě asi hodinu a půl než měla přijít ven, a tak jsem si napustila horkou vanu, protože mě stále bolí břicho a doufám, že horká koupel bolesti rozežene. Jestli takhle bude vypadat celých pět týdnů až do porodu, tak nevím, co budu dělat.
Půlhodinová koupel mi sice pomohla, ale stále jsem cítila tlak na břiše. S tím ale nic neudělám.
Jelikož u mě za chvíli měla být Mia, začala jsem chystat naši každoroční vánoční snídani, která se skládala z lívanců, horké čokolády a nějakého cukroví. Touhle snídani už pár let startujeme naši celotýdenní vánoční cukrovku. Je to už taková tradice.
Než jsem začala smažit, celý byt rozezvonil zvonek u dveří.

,,Dobré ráno, mamino. Ty teda vypadáš! Spali si vůbec?" řekla mi Mia.
Dík, to jsem potřebovala slyšet.
,,Ahoj, ani moc ne. Brambora byla celou noc nepřirozeně moc aktivní. Běž si sednout do obýváku, jdu usmažit lívance." ukázala jsem směrem můj malinký obývák.
,,Víš co? Běž si pustit nějaký film a já je dodělám. Promiň, ale dneska doopravdy nevypadáš nějak obzvlášť zdravě." přikázala mi.
Nějak zvlášť jsem neprotestovala, protože mi doopravdy nebylo moc dobře.
Po snídani, která byla naprosto vynikající, jsme si rozdaly dárky. Já jsem Mie koupila hodně oblečení, parfém a letenky za mnou do San Franciska. Ona mi koupila hlavně knížky, nové hodinky, které už jsem hodně potřebovala, a pak, jak už sama slibovala, hodně hraček a oblečení pro bramboru, které doopravdy netuším, jak dopravím do Ameriky.
Mia odjela kolem oběda. Musela se ještě sbalit, protože na jela k rodičům. Já se chystám večer zase k Edovi, který mě pozval na celé vánoční svátky k němu domů.
Hned po tom, co Mia odjela, jsem si napustila znovu horkou vanu, protože  mi bolesti břicha stále "zlepšovaly" den. Jelikož jsem byla celkem unavená, šla jsem si po hodinové koupeli ještě chvíli zdřímnout.
Kolem čtvrté hodiny, když jsem se vzbudila, jsem si všimla, že mě břicho bolí čím dál víc v pravidelných intervalech. Tohle mi přišlo zvláštní, protože mi do porodu zbývá teprve měsíc, ale pro jistotu jsem se rozhodla, že raději pojedu do nemocnice.
Jelikož se bojím, že bych to sama neodřídila, začala jsem volat Mie, která byla nedostupná.
Ed.
Nezvedal telefon, zase si ho beztak někde zapomněl.
Cherry.
Taky nic.
No to si ze mě děláte...?
Zkusila jsem znovu Miu.
Stále nic.
Znovu Cherry.
Nic.
Kámen a Kámen jsou očividně zase někde spolu, hah. Dobrý, vtipkovat ještě můžu, takže to se mnou nebude zase tak špatné.
Eda už jsem raději ani nezkoušela.
Mia naposledy.
,,Volaný účastník je dočasně nedostupný."
Aaargh. To si s vámi ještě vyřídím!
Už jsem byla celkem zoufalá a myslela jsem, že se za chvíli rozbrečím. Nevím, jestli emocemi nebo bolestí.
Rozhodla jsem se pro úplně poslední variantu. Pokud si dobře pamatuji, tak bydlí asi 20 minut ode mě. Jen doufám, že jsem si ve vzteku nevymazala jeho číslo.
Taron

Ahooj,
Tak tady to dnes ukončím, hih. Nezabte mě, prosím.
Vím, že dělám docela velké skoky v čase. Věřte, že bych byla schopná popsat týden po týdnu od dubna až po Vánoce, ale asi by to nikoho nebavilo.

XX