Faith | Taron Egerton

010

,,Jseš si jistá, že máš všechno?" zeptala se mě Mia, která se mnou zrovna stála na letišti.
,,Myslím, že ano. Věci jsem si sbalila, klíče od bytu máš ty, všechny papíry pro doktory taky mám. Kdyby něco, tak ti zavolám a buď mi věci pošleš, nebo je dáš Cherry a buď ona nebo Ed mi je sem potom vezme." v hlavě jsem si zatím přemítala, jestli mám opravdu všechno.
,,Prosíme cestující letící do San Franciska, aby se dostavili ke gatu 5." ohlásil ženský hlas.
,,Asi už bych měla jít." řekla jsem. Mia mě objala.
,,Dávej na sebe dobrý pozor. Pokud budu mít čas, tak za tebou přijetím, dobře? Budeš mi chybět!" řekla mi.
,,Určitě přílet. Ty mně taky budeš chybět. Já už raději půjdu, protože těhotenské hormony si dělají, co chtějí a já se asi brzo rozbrečím." odtrhly jsme se od sebe a já jsem se vydala směr letadlo.

V letadle jsem měla čas přemýšlet nad vším, co se odehrálo v posledních dvou týdnech, kdy jsem předala Sorridere Mie. Je to trošku úsměvné. Až teď jsem si popravdě začala uvědomovat, že za pár měsíců budu máma! Snad budu lepší rodič, než oba moji rodiče dohromady.
A co Taron? Kolikrát jsem mu chtěla za poslední dva týdny napsat, jestli se nemůžeme sejít, ale nikdy jsem se neodvážila kliknout na ikonku 'odeslat'.
Jsem strašně unavená, jelikož jsem toho v noci moc nenaspala, takže si zdřímnu. Sice budu mít děsný jet lag, ale budu mít pár měsíců na to, abych si spánek upravila podle sebe. Pak se narodí to malé a budu se muset naučit žít i s jet lagem, hah.
Celou cestu jsem prospala. Nyní stojím v letištní hale s dvěmi velkými kufry a hledám někoho, kdo by mě tady měl vyzvednout. Popravdě ani nevím, koho vlastně mám hledat, takže doufám, že si mě můj odvoz najde sám.
,,Dobrý den, vy jste Theresa Chester?" zeptal se mě muž v obleku.
,,Dobrý den, ano. A vy jste?" optala jsem se ho zase já.
,,Oliver Clifford, konečně vás poznávám." představil se mi.
,,Wow, myslela jsem si, že jste mnohem starší. Tak tedy - mohli bychom si tykat?" nabídla jsem mu.
,,Mohli. Oliver, ahoj." podali jsme si ruce a tím jsme si potykali.
,,Vím, že máš za sebou dlouhou cestu, takže tě dnes už nebudu tahat do kanceláře, ale potřebuji, abys mi dnes podepsala ještě nějaké papíry, které mám u sebe, takže to podepíšete u tebe doma?" seznámil mě se situací.
,,Dobře, ale do kanceláří se chci hned zítra podívat! Musíš mi dát potom adresu." řekla jsem mu a vyjeli jsme směr Edův dům.

,,Myslím, že už máme vše podepsáno. Chtěla bys ještě s něčím pomoci nebo poradit?" zeptal se mě. Oliver mi už donesl do domu všechny kufry a já jsem mezi tím vyplnila a podepsala všechny papíry, co mi Oliver dal.
,,Asi bych ti ještě něco měla říct. V prosinci bysme měli mít vybraného nového ředitele, protože já jsem těhotná." oznámit mu to bylo lehčí než jsem si myslela.
,,Wow, to ti gratuluji! A toho ředitele nějak vymyslíme. Teď už tě tady nechám, adresu ti pošlu zprávou a zítra se uvidíme. Dobrou noc." vyprovodila jsem ho ke vstupním dveřím.
,,Dobrou." odpověděla jsem mu, zabouchla jsem dveře a i když jsou teprve šest hodin odpoledne, tak jsem šla spát.

Vzbudila jsem se okolo páté hodiny ráno, protože jsem nemohla dále spát, takže jsem se nasnídala, napsala jsem Edovi a Mie, že jsem dorazila v pořádku a začala jsem si vybalovat všechny věci.
Když jsem byla hotová, našla jsem klíčky od auta, které je zaparkované v garáži a vyrazila jsem do centra města, kde na mě už čeká Oliver.
Musím říct, že i když kanceláře nejsou ještě úplně hotové, tak jsou naprosto nádherné a zatím se mi všechno líbí. Já a Oliver jsme si zatím vlezli do jediné hotové místnosti, ve které budou později porady a začali jsme řešit stálé projekty, které fungují v Londýně. Domluvili jsme se, že první spustíme Hudbu dětem do nemocnic, v létě uděláme zábavné odpoledne u moře a zbytek vymyslíme později.
Zbytek dne jsem domlouvala nemocnice pro projekt a řešila jsem nové sponzory. Na začátku května by už  mohlo vše fungovat.

Zdravím vás s dalším dílem. :)
V pár příštích kapitolách budeme mít trošku více časových posunů. :)
-A