Faith | Taron Egerton

003

Středa byla náročná, vlastně jsem ani pořádně nevyšla z domu. Co z domu? Vlastně jsem jen dvakrát vylezla z postele. Poprvé jsem si zašla pro velký kyblík zmrzliny a podruhé jsem si šla ke dveřím pro objednanou pizzu. A takhle vypadala celá má velmi záživná středa.
Momentálně mířím do práce, kde dnes bude probíhat focení a točení spotu k Sorridere in faccia. Všichni už by měli být na místě, takže ano - opět jdu pozdě. Naštěstí je na místě Mia, která ví, co se má kdy dít, takže by mohli začít beze mě.
,,Hele! Dnes "jen" 20 minut!" Mia si poklepala na hodinky.
,,Já vím, já vím, promiň. Jsou tady všichni?" porozhlédla jsem se po velké místnosti.
,,Máme tu Eda Sheerana, Lily James, Zoellu, Toma Hollanda a Tarona Egertona, takže jo, jsou tady všichni." u posledního jména se na mě podívala a podezřele se zahihňala.
,,Dobře, vidím, že už jste začali. Sakra, kdyby to jen šlo, tak tě nechám povýšit." řekla jsem zamyšleně.
,,To říkáš teď, zítra budeš mluvit jinak." zahuhlala si pro sebe.
,,Cos říkala?" vážně jsem ji toho moc nerozuměla.
,,Ále, vůbec nic." znovu se zahihňala.
Jelikož Mia vše zařídila a všem podala potřebné informace, tak jsem měla v rámci možností volno, takže jsem si vytáhla notebook a začala jsem odepisovat na maily.
Najednou mi zavibroval telefon upozorňujíc mě na to, že mi přišla nová zpráva.

neznámé číslo
Dneska už ten oběd vyjde?
-T

Porozhlédla jsem se po místnosti. Mé oči se zastavily na osobě sedící na křesle na druhé straně místnosti. Osoba se na mě "nenápadně" dívala a v ruce svírala iPhone.
Já jsem svůj pohled přesměroval na mou nejmilejší asistentku.
,,Zabiju tě." naznačila jsem rty, ona zvedla ruce jako znak toho, že se vzdává a že ona je vlastně úplně nevinná.
V ten moment jsem se rozhodla udělala věc, která mi změnila celý život.

Theresa Chester
Proč ne? :-)
-T

Podívala jsem se znovu jeho směrem. On se usmíval a díval se do telefonu.
Na natáčení jsme byli ještě asi hodinu.
,,Můžeme jít?" ozvalo se za mnou zrovna, když jsem si balila věci. Popravdě jsem se trošku i lekla.
,,Jo, jasně. Jen se dobalím." podívala jsem se na něj.
,,Máš chuť na něco speciálního?" zeptal se mě.
,,Ani ne, máš nějaký nápad, kam bysme mohli zajít?" zeptala jsem se ho.
,,Hm, co kdybysme koupili sushi a pak si s ním šli sednout do Hyde Parku? Nějakou deku na sezení bych v autě asi našel." řekl zamyšleně. Sakra! On přesně ví, co po včerejšku a předvčerejšku potřebuji!
,,Jo, to by šlo. Sushi miluji!" vzala jsem své dvě tašky a vydali jsme se směr k výtahu.
,,Hádám, že číslo ti dala Mia, že ano?" řekla jsem, aby se výtahu nevzniklo to trapné ticho.
,,Popravdě mi trvalo skoro 30 minut, než jsem ji přemluvil, aby mi ho dala." nad tím jsme se oba dva uchechtli.

Ty necelé dvě hodiny v parku jsem si vážně užila, probrali jsme snad úplně všechno a mám pocit, že jsem k němu něco začala cítit.
,,Chceš odvézt domů?" zeptal se mě, když jsme uklízeli naše místečko, na kterém jsme si udělali mini piknik.
,,Ne, to je v pohodě. Ráda se projdu." odpověděla jsem mu, ale bylo mi jasné, že timto to nekončí.
,,Ne, já tě odvezu a žádné výmluvy, dobře?" řekl vážně.
,,Ano, kapitáne." uchechtla jsem se.
Cestou jsme poslouchali různé písničky. Nikdo z nás neměl potřebu mluvit.
,,Jak ses dostala k té nadaci?" prolomil ticho, já jsem mu začala důvěřovat natolik, abych mu řekla celý příběh.
,,Když mi bylo 15, našla jsem si přítele. Zastřelili ho. Mě se zhroutil celý svět. Od bolesti mě vracela do normálu hudba a někdy v 18 letech mě napadlo, že hudba může i léčit. Ne že by vyléčil nějakou nemoc, ale léčí duševně. Takže by se dětem mohlo líbit, kdyby je někdo chodil učit hrát na klavír. S tímto nápadem jsem přišla za ředitelem jedné londýnské nemocnice, kterému se celý nápad líbil. Začala jsem chodit jednou týdně do nemocnice a trávila jsem čas učením dětí. Časem se tenhle projekt roznesl do více nemocnic a já jsem na to už sama nestačila. Potřebovala jsem více dobrovolníků a sponzorů, abysme si mohli dovolit koupit pár hudebních nástrojů. Po roce fungování jsme založili nadaci a od té doby pořádáme různé akce a snažíme se vykouzlit dětem úsměv na tváři. To vše je jen díky Thomasovi." pověděla jsem mu ve zkratce.
,,Wow. Thomas je-" skočila jsem mu do řeči, protože jsem věděla, na co se chce zeptat.
,,Ano, je to ten, kvůli kterému jsem byla v úterý tak mimo. Byly to totiž čtyři roky od jeho smrti." než něco stihl říct, dojeli jsme domů.
,,Nechceš jít nahoru?" zeptala jsem se ho.
,,Chci slyšet jen kladnou odpověď." přidala jsem k otázce.
,,Tak dobře, stejně dnes už nemám co na práci." vylezli jsme z auta a vydali se do pátého patra budovy, ve které se nacházel můj byt.
Celý večer jsme strávili v mém obýváku s lahví vína, kterou jsme vypili do dna.
Pamatuji si téměř celý večer až ke konci je najednou jen tma.
Ráno mě ovšem čekal šok.

Tak.. ještě vám dnes zveřejním jednu část.
Jo, děj se posouvá celkem rychle, ale je to proto, že tenhle příběh rozhodně nebude tak dlouhý jako Under Pressure. :-)
Tohle normálně nedělám, ale mohli byste, prosím, příběh sdílet, abysme sem nahnali co nejvíce nových čtenářů? Přece jen je tenhle příběh jediný na českém wattpadu o tomto herci, tudíž se nedokáže jen tak prosadit. Děkuji.:-) ❤
-A, xx