Pravidla smečky

Smečka se neopouští.

 Clara byla stále unavená, ale moc se tím nezabývala. Své pohodlí už dávno brala za luxus, na který jí nezbývá čas. Jezdila ze státu do státu, z místa na místo. Poslední tři měsíce se často přesouvala každý den z hotelu do hotelu, jen málokdy zůstávala déle v jednom hotelu, takže se naučila, že není čas si stěžovat. Ne, že by měla komu.

Cestovala sama. Často sice narážela na staré známé a známé svých známých, kteří její služby doporučovali dál až často trávila večery u lidí, které v životě neviděla. Udržovala si kontakty jenom přes obrazovku počítače, maily a jiné zprávy. Nemohla si dovolit se s lidmi střetávat tak často.

Takže okamžitě po tom telefonátu si sbalila věci, oblékla se, stáhla si do notebooku novinky z Beacon Hills (a okolních vesnic v dosahu dvaceti kilometrů) než se odpojila od hotelové wifi, v recepci zaplatila veškerou útratu, zametla za sebou veškeré stopy a vyrazila na cestu.

Ještě před rokem by pro ní ticho bylo utrpením. Vždy si při dlouhých cestách pouštěla ty nejhlasitější písničky, aby přehlušila řev vlastních myšlenek. Ale to už se dávno odnaučila. Ticho jí přinášelo úlevu, protože v něm nemusela hledat nepřátelství. Protože jí nepřinášelo žádné vzpomínky. Aspoň ne žádné, které by jí děsily.

Z tašky, kterou si hodila na sedadlo spolujezdce vytáhla svůj mobil aniž by odtrhla zrak od silnice před sebou. Prakticky poslepu vytočila číslo na jediného člověka, který o ní měl skutečnou starost.

Vyzvánění trvalo. Po druhém zazvonění jí hovor spadl do hlasové schránky.

„Dovolali jste se ke Klarkovi Costasiovi. Po pípnutí mi sdělte, co máte na srdci,“ ozvalo se ze sluchátka monotonním hlasem. Clara se tomu nedivila. Klark měl šestnáct mobilů, a tak musel nahrávat šestnáct naprosto stejných vzkazů.

„Zbavila jsem se toho opuštěného alfy v Chicagu, jak jsi po mě chtěl. Ukázalo se, že nakonec nebyl tak opuštěný, jak jsi mi řekl, ale to je jedno. Dala jsem si pár dní volna, ale teď mám zase práci. To jen, aby ses nedivil, že ti pár dní – možná týdnů – nebudu brát telefon. Dík za pochopení,“ s tím ukončila hovor a vypnula si mobil. Nechtěla, aby jí rušil při práci pro smečku. Věděla moc dobře, že by to neschvaloval.

Ale ačkoliv byl jejím alfou, nikdy jí nedokázal přimět, aby se chovala jako jeho beta.

.....

Uběhlo už několik hodin. Cesta jí kupodivu utíkala docela rychle, bez komplikací. To u ní nebývalo zvykem. Ale asi to bylo tím, že si vypnula mobil, na který jí volala jen smečka. Její pracovní číslo jim nedala. Snad pro situace jako byla tahle.

Zbýval jí asi ještě den cesty, když se zastavila na odpočívadle, široko daleko nic, jen lesy. Zaparkovala, vystoupila ze svého černého auta a opřela se o něj.

Slunce pařilo, ale jí v černých džínsech, bílém tílku a zeleném svetru horko nebylo. Obyčejně vlkodlaci nosili koženou bundu v minus dvaceti stupních i v dvaceti stupních nad nulou. Ona zase nosila tuto sestavu a bylo jí fuk, kolik je stupňů. Většinou se zapotila, ať už na sobě měla cokoliv.

Nečekala dlouho. Po chvíli se z konce před ní z velké dálky vynořil stříbrný mustang, který se k ní řítil rychlostí velkou snad i na americké dálnici. Zatímco se vzdálenost mezi nimi zmenšovala, Clařin úsměv se zvětšoval.

Auto prudce zabrzdilo vedle ní. Zvedl se oblak prachu a malé kamínky jí štípaly v očích.

Z auta vylezl vysoký muž s mírným strništěm. Černé vlasy měl lehce zastřižené, černé oči mu zakrývaly sluneční brýle a bronzové opálení prozrazovalo, že už pár dní strávil na dovolené. Odhalil své zářivě bílé zuby v dravčím úsměvu. „Ale ne, kdo si to na mě udělal čas? Myslel jsem si, že máš tak nabitý program, že si na mě ani nevzpomeneš.“

Clara se stále usmívala. „Na tebe si najdu čas vždycky,“ ujistila ho. „Tak co pro mě máš?“

Jmenoval se Caleb. Neměl žádné příjmení, nebo jestli jo, tak ho nepoužíval. Nikdo toho o něm moc nevěděl, ale on věděl o všech naprosto všechno. Říkal, že nepracuje pro nikoho, jen sám pro sebe, ale Clara věděla, že to není pravda. Už devět měsíců pracoval pro ní. Na poloviční úvazek.

S úšklebkem zašel ke svému kufru, který otevřel a vyndal z něj dvoje tlustý šedý desky plný různobarevných popsaných papírů. Dal jí je do ruky a Clara si je převzala, jako by je mohla pouhým dotekem poškodit. „Díky.“

„V prvních deskách máš všechno o Beacon Hills, co moji špehové vypátrali a vypozorovali. S tvým svolením jsem tam poslal Silverfinger z Yakuzy a rodinu Yukimuru. Noshiko nikomu neprozradila o tvé účasti na jejím návratu do Beacon Hills a rozhodla se zůstat.“

Clara otevřela první o něco tenčí složku. Nahlížela jen do fotografií – Kira, Malia, Noshiko a dvojčata. Clara nechávala sledovat celé Beacon Hills a dávala si pozor, aby se to nikdo nedozvěděl. „A nogitsune?“

Trápilo jí, že tam nemohla být, aby jim s tímto duchem pomohla. Ale tou dobou měl problémy jeden známý v Anglii a Clara se neměla, jak dostat do Ameriky, protože jí ty problémy ukradli identitu a z ní se na chvíli stal nebezpečný zločinen, kterého by přes oceán jenom tak nepustili. Musela si tedy počkat až jí očistí, a tak jim pomáhala na dálku. A když se vrátila, tak už jí nepotřebovali.

„Zbavili se ho. Stiles je stále naživu. Zemřel jen... Aiden?“ pronesl tázavě.

„Víš, že to mi je naprosto jedno,“ pronesla klidně

Neubránil se úšklebku. Sundal si sluneční brýle, aby na ní lépe viděl. „V druhé složce máš údaje o ostatních, které jsi chtěla sledovat. Když jsem ta jména četl, měl jsem dojem, že čtu nákupní seznam mé babičky.“

„Nemáš babičku,“ hlesla, stále ponořená v papírech.

„Co ty víš? Mohl bych mít,“ namítl.

„Ale nemáš,“ uhodla, zaklapla desky a zadívala se mu do očí. „Dobrá práce. Peníze jsi dostal?“

„Jo, došly mi včera,“ přikývl. „Hádám, že máš namířeno do Beacon Hills, když jsi přijela tak časně.“

„Přesně tak,“ souhlasila s povytaženým obočím. „Proč?“

„Já jen... Máš v plánu se tam zdržet?“

„Jen dokud nevyřeším případ, jako vždycky.“

Zavrtěl hlavou, už zcela vážně. Stál od ní dost daleko a tak udělal krok vpřed, aby svým slovům dodal vážnosti. „Oba víme, že vždycky se v tomhle městě nevyskytuje. A podle toho, co jsem slyšel se tam začnou dít opravdu strašné věci.“

Clara se zadívala do dálky, jako by i z té vzdálenosti dokázala vyčíst, co se v tom městě děje. „Přála bych si, aby ses pletl,“ pronesla téměř šeptem. „Ale vím, že máš pravdu.“