Pravidla smečky

Minulost 10.

Bylo to jen pár dní poté, co opustila Beacon Hills.

Zaráželo jí, jak klidně máminu smrt bere. Samozřejmě, že pár dní poté byla na prášky, ale po týdnu? Po dvou týdnech? Jako by se to ani nestalo. Clara zapadla do nového života a dělala to, co vždycky chtěla. Lovila nestvůry. Chránila obyčejné lidi, sjednávala smlouvy smeček, dělala si přátele ve všech koutech světa.

A bylo to skvělý. Nikdy jí v tom neomezoval.

Ale děsilo jí to. Děsilo jí, že jí máma vůbec nechybí. Vždyť to byla její matka! Měla by být zničená, mělo by jí to rozdrtit a ona by měla truchlit celé roky, nejenom těch několik dní!

Proto vyhledala Avu. Ava byla stará žena s dlouhými bílými vlasy, která je kryla, když utíkali před smečkou jejího strýce. Také to byla žena, která jí vysvětlila, co znamenají Clařiny zelené oči a která jí pomáhala pochopit, proč se nemůže proměnit.

A Clara za ní přišla znovu, aby zjistila, proč nic necítí. Proč matčinu smrt bere s takovým klidem.

Ava se na ní zadívala takovým pohledem, že se Clara málem přikrčila. Ale nebyl to vzteklý pohled, naopak to byl bolestivý pohled. Soucitný. Lítostivý. Chytila jí za ruce, které si k sobě přitáhla přes stůl.

"Všechno, co se ti stalo... Tvé zelené oči, tvá neschopnost se proměnit a teď tohle. Všechno to má společnou příčinu," pronesla nakřáplým hlasem. Dívala se jí na kluby prstů a mírně po nich přejížděla vrásčitými prsty. Claru to znervózňovalo. "Vlčí děti nesmí vyrůstat bez smečky. Jen málokteré z nich přežijí. Není pravda, že jim stačí matka. Ani náhodou. Potřebují pevné zázemí, silná pouta, která se tvoří jedině mezi členy smečky. Ale tvá pouta se přetrhla v okamžiku, kdy zemřel tvůj otec a tví bratři."

Clara se na ní dívala tázavým pohledem. "Co to znamená? A proč tedy furt žiju?"

Ava se na ní zadívala se smutným povytažením jednoho koutku úst. V očích měla nekonečnou bolest a žal. Byla to stará banshee, prožila už moc bolesti. Clara to nechápala. Byla to tak křehká žena, tak jak to mohla přežít? "To netuším. Netuším, jak jsi to dokázala přežít. Možná díky tvému spojení s pravým alfou? Nevím."

"Co?" vypadlo z ní naprosto vyjeveně.

"Se Sottem McCallem. Budoucím pravým alfou."

Claře poklesla čelist. Byla zvyklá, že Ava často říkala útržky budoucnosti, kterými si byla naprosto jistá. Ale netušila... Ani ve snu jí nenapadlo, že by se kdy mohla potkat s pravým alfou. Bylo to to nejvyšší možné privilegium jakého se vlkodlakovy kdy mohlo dostat.

Proto se jí nechtělo věřit, že by jím měl být právě Scott.

"Já se Scottem žádný pouto nemám," odsekla a vytrhla se z Avina sevření. "A když jsem byla malá, tak jsem ho ani neznala."

Ava se vševědoucně usmála. "Pravý alfa si svou smečku utvoří ještě dřív než se sám stane alfou. Členové jeho smečky s ním můžou mít pouto ještě dřív než se on sám narodí. Tak to prostě je. Čas tu nehraje žádnou roli. V okamžiku, kdy ses narodila byl tvým alfou Scott McCall a nikdo jiný."

Clara se zamračila. "Pořád to nevysvětluje, proč mi je naprosto ukradená mámina smrt."

Tentokrát byl její úsměv lítostivý. "Smečka je víc než krev. To už přece dávno víš. Bolest z odchodu od Scotta a jeho smečky tě bolí mnohem víc než smrt tvé matky."

"Tak to není!" bránila se a věděla moc dobře, že říká pravdu. "Mě nebolí vůbec nic! Je to jako bych necítila žádnou bolest! Žádný smutek! Je mi to všechno jedno!"

Soucit. Bylo nejhorší, když se tvářila soucitně. To Clara by měla soucítit s ní, ne naopak. Jí se nic až tak hroznýho nedělo, to Ava přišla prakticky o všechno. "A snažíš se o tom přesvědčit mě, nebo sama sebe?"

___

Omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozvala, ale před pár dny jsem psala přijímačky na střední školu, takže jsem se musela věnovat učení a pak jsem se stresovala ohledně toho, jestli mě někam vezmou (vzali), ale slibuji, že taková pauza (snad) už nenastane.

Doufám, že se vám líbila tato vzpomínka a jestli jo, tak mi o tom prosím dejte vědět :)