Pravidla smečky

Alfy se starají o svou smečku.

"Ostatní nemůžou," řekl Derek.

"...fajn, ale stejně nechápu, proč jsi zavolal mě," hlesl Isaac a zíral na to, co leželo před ním. Nakrčil nos.

Ta zdechlina tak smrděla. Měl pocit, že ten smrad nevyžene z nosu minimálně další tři týdny. Sice už si celkem zvykl na to, že některé věci smrděly jinak, že všechny pachy byli silnější a že mu i emoce sem tam smrdí, ale... pořád to byl horor.

"Chci další pár očí...," zdůvodnil nedostatečně. Isaac se na něj nevěřícně podíval, "...a Malia mi leze krkem."

Hned to bylo jasnější.

Malia byla na cestě do nemocnice. Derek neměl nic proti hlavně proto, že sám by nejradši šel do nemocnice zjistit, co se ve skutečnosti stalo a jak na tom všichni jsou... Isaac mu to nemohl vyčítat, když sám byl na cestě do nemocnice, když mu Derek zavolal, že ho potřebuje tady.

Nad zdechlinou vlka.

Přesněji řečeno: nad zdechlinou naprosto obřího smradlavýho a pořádně zakrvácenýho vlka, nad kterým lítaly mouchy a někdo - pardon, něco - mu pravděpodobně sežralo vnitřnosti.

Isaac zažil i lepší odpoledne.

"Tak... Co myslíš, že to zabilo?" zeptal se Isaac, když se přikrčil vedle Dereka. Díval se na to zvíře a nemohl si pomoc, ale nedokázal přestat myslet na to, že takhle nějak musela vypadat Clara, když se proměnila.

Jenom neměla stříbrný zářící oči. Z nějakého důvodu je měla zelený. Jednou se jí na to zeptal Derek, když byli v jeho domě a Clara ho odbyla takovým způsobem, že Isaac neměl nikdy tu odvahu se jí na to zeptat. Ona uměla být nebezpečná. I tenkrát, když ještě byla dítětem.

Derek zavrtěl hlavou. "Vidíš tyhle drápy?" řekl a ukázal mu na břicho kousek od velké rány, že které mu čouhaly zbytky vnitřností. "Ty jsou vlkodlačí. Hádám, že zaútočil na Claru a ona se bránila."

Isaac se zamračil a pak zašklebil. "A hádám, že potom mu sežrala vnitřnosti co?"

Derek mu věnoval svůj vražedný pohled a Isaac zvedl ruce v obraně. "Promiň, jenom se snažím přijít na to, co se mu stalo. Nevíme, co to je, ani co to zabilo."

"Ta rána zhruba odpovídá velikosti jeho tlamy," odvětil Derek.

"Chceš říct, že se zabil sám?"

"Ne, idiote," zamumlal. "Chci tím říct, že ho zabil někdo jeho druhu."

vVv

"Tak co se stalo? Co to mělo znamenat?" ptal se jí Stiles zatímco ona seděla na posteli a nechávala si od Melissy ošetřovat rány. Ani jednou sebou necukla a jen tupě zírala před sebe.

Zavřela oči a zavrtěla hlavou. "Nemám nejmenší tušení."

"Co tě napadlo? Proč se ti nic nehojí?" pokračoval ve vyptávání.

"Nevím."

"Proč tě Lydia napadla? Proč říkala, že nás zabiješ?"

"Zatraceně, Stilesi, já nevím!" křikla na něj a prudce sebou trhla, takže Malissa sykla, protože se jí vylila lahvička s dezinfekcí. Clara se na ní podívala jen koutkem oka. "Promiň."

Stiles nic říct nedokázal. Bylo to dlouho, kdy jí naposledy viděl naštvanou. Ani když se... potkali po tom, tak nebyla tak naštvaná. Najednou ale byla a byla i zmatená a vyčerpaná. Stiles jí neviděl unavenou - ani nevěděl, že to jde, unavit vlkodlaka.

"V pořádku," řekla Melissa. "Jak se cítíš?"

Zavrtěla hlavou. "Nedokážu to popsat... Jsem strašně otupělá a mám pocit, že cítím každý sval ve svém těle," pronesla tiše. "A ta hlava mě pravděpodobně přivede do hrobu."

"Byla jsi otrávená," vysvětlovala Melissa. "Tvé tělo se s tou otravou snaží bojovat."

"To je od něj hezký," pronesla sarkasticky. "Ale řekla bych, že mu to moc nejde. Tak co za jed to bylo? Oměj? Jmelí?"

Melissa zavrtěla hlavou. "Nemám nejmenší tušení."

"Co tím chceš říct?" zeptal se znovu Stiles.

Melissa si povzdechla, dokončila ošetřování Clařiny rány a posadila se vedle ní na postel. "Žádný z jedů v naší databázi se s ním neshoduje," vysvětlila trpělivě. "To znamená, že se ten jed nenachází v Americe."

Clara zamračeně našpulila rty. "Jak působil na tu holku? A jak na mě?" zeptala se.

Melissa se na ní podívala. "Méně brutálně než na tebe. Dělala jsem ti rozbory krve každou hodinu. Tvé bílé krvinky se zbláznily. Měla jsi vysoký tlak a na chvíli jsi upadla do kómatu. Neustále jsi měla teplotu nad 40°C. Je zázrak, že jsi naživu."

"A proč o tomhle já nic nevím?" zeptal se popuzeně Stiles.

Melissa nevinně pokrčila rameny. "Nechtěla jsem tě děsit."

Stiles otráveně zafrkal.

Clara se nepřestávala mračit. "Znám pár odborníků na jedy v Evropě. A jednu banshee, která by mohla pomoc. Ale budu potřebovat rozbor toho jedu," ohlédla se na Melissu, která přikývla.

Stiles se znovu zamračil. "Kolik lidí jsi za ten rok poznala?"

Unaveně si povzdechla a méně zraněnou rukou si protřela koutky. "Tak vysoké číslo ani neznáš," hlesla.

"Za jak dlouho se ti začně hojit ta rána?" zeptala se jí pro změnu Melissa. Clara jí věnovala křivý úšklebek. "Já jen..., že u vlkodlaků to nedokážu odhadnout."

"A já nedokážu odhadnout za jak dlouho se mi zahojí rána, u které nevím, co jí způsobilo."

___

Scott celou dobu poslouchal jejich rozhovor, ale sám byl u otřesené Lydie, která seděla v čekárně. Smyla ze sebe všechnu krev a právě pila kafe, když se jí šíleně začala třást ruka a do očí jí hrkly slzy.

"Hey," šeptl poplašeně a chytil její ruku, kterou měla položenou na stolku, který byl připevněný mezi jejich dvěma židlema. "To je dobrý."

Zavrtěla hlavu. Tvář se jí zkroutila do žalostné grimasy a zhluboka se nadechla, jak se snažila zaplašit slzy, kafe položila na stolek a začala si utírat slzy, i když to znamenalo, že si jen rozmazala řasenku.

Scott jí palcem hladil po ruce. "To je dobrý Lydie, všechno bude v pořádku."

"Já vím," vzlykla. "Já jen- Já-"

Scott si jí přitáhl do náruče a ona se nijak nebránila. Scott byl její přítel. Její rodina. A ona byla jeho smečka. A ve smečce se starali jeden o druhého.

"Já vím," šeptl jí do vlasů, protože od věděl. Lydie v tom byla nová jako byl on na úplném začátku. Byla v tom nová a naprosto vyděšená, protože věděla stejně málo jako on na úplném začátku.

Byla naprosto zmatená A to bylo v pořádku.

Obmotala okolo něj své ruce a tvář mu zabořila do ramene. Nesnažila se krotit své vzlyky. Vzlykala, protože ublížila své kamarádce. Brečela, protože její život nedával smysl. Protože budoucnost vypadala strašlivě a děsivě a ona si připadala tak sama, jak jen to šlo, protože tu nebyl nikdo jiný, kdo by byl jako ona.

Zavřela oči a objala Scotta ještě pevněji.

"My to zvládneme, Lydie," zašeptal jí Scott do vlasů a hladil jí po zádech. "Společně to zvládneme."

____

Tak tedy poněkud oddechovější kapitola. Když jsem tohle psala, byla jsem trochu přecitlivělá, takže se omlouvám, pokud je to moc.

Děkuju za všechny hodnocení a za pozornost, kterou věnujete tomuto příběhu. Vážně mi to lichotí a vážně si toho vážím, i když mě to i trochu děsí. Když jsem začínala, rozhodně jsem nečekala, že by to mohlo mít úspěch, natož ještě takový! Takže moc děkuju.