Pravidla smečky

Bolest nám pomáhá ovládat proměnu.

Ta dívka byla mladá a krásná. Clara si jí nepamatovala, takže musela být na střední prvním rokem. Byla to malá nevýrazná brunetka.

Byla strašně drobná. Kdyby jí viděla jít po ulici, netipla by jí na víc než na třináct let. Měla porcelánově bílou pleť, dlouhé vlasy a chodila nenalíčená. V Claře to vyvolávalo ochranitelské instinkty, protože jí strašně připomínala Ericu. I když ta se svou nevyspělost snažila skrývat za líčení a silná slova. Ale obě byly nevinné a působily šíleně zranitelně.

Clara musela několikrát zamrkat.

Okamžitě, jak jí opustilo bezprostřední nebezpečí, tak omdlela. Clara si pomyslela, že to je jenom dobře, protože kdyby byla při vědomí, tak by se z té bolesti nejspíš zbláznila a to by se Claře nehodilo. Zastavila jí to nejhorší krvácení a stále jí svírala paži, aby jí ušetřila té největší bolesti.

Kde se v ní vzal takový soucit s lidmi, to fakt netušila.

Ale moc dobře věděla, že jestli jí neodveze do nemocnice, tak zemře.

Zastavila přímo před nemocnicí a vykašlala se na vyndavání klíčků, nebo zamykání auta. Vytáhla jenom holku – nedbaje na to, že by jí vlastně ani neměla unést – a vběhla do nemocnice.

V hale nebylo moc lidí, ale jakmile vešla dovnitř, všichni se otočily za jejími zběsilými kroky.

„Rychle! Potřebuje pomoc!“ zaječela.

Přiběhlo k ní pár sester. Všechno bylo strašně rychlý. Přivezli lůžko, na které tu holku položili a odváželi jí pryč. Clara jen stála a dívala se.

Pak jí někdo položil dlaň na rameno. Pohlédla na postavu vedle sebe.

Melissa McCall. Málem by zapomněla, že pracuje v nemocnici. Vlastně jí to úplně vypadlo. Věděla to vůbec někdy?

Dívala se na ní svýma soucitnýma očima. „Co se stalo? Jak jsi jí našla?“

Zajímavé první otázky. Clara by se sama sebe nejspíš zeptala na to, jak to, že se jí ještě nehojí rameno a naopak začíná pálit jako čert. Nebo, kde jí našla. Nebo, jak se vůbec dostala do Beacon Hills.

„Já...,“ nevěděla, co říct. Byla trochu v šoku.

Bylo to moc rychlý.

A pak se s ní zatočil celý svět. Jako by se stěny začaly pohybovat. Udělala několik kroků ke dveřím, ale svět se točil dál. Rozbolela jí hlava a zatmělo se jí před očima.

Pak už slyšela jen tupý úder.

vVv

Zvykla si na to, že když je někdo vlkodlakem, tak to znamená neporazitelnost. To jediné jí pomáhalo nezbláznit se z toho, že její syn neustále loví nějaké smrtelně nebezpečné příšery a pomáhá udržovat město v bezpečí na úkor svého dětství. Aspoň jí tolik nebolelo, když ho sledovala tak rychle dospět.

Nakonec si na to zvykla a bylo to v pohodě, protože byl ultra-mocný vlkodlak s hojícími se schopnostmi. Která matka po něčem takovém nikdy nezatoužila? Melissa měla skoro stoprocentní jistotu, že se Scottovi nic nestane. Byl třece alfa, měl drápy a rudě mu zářily oči.

Ale pak sledovala, jak se Clara svalila k zemi a všechny iluze, které si vytvořila se vypařily.

Vlkodlaci byli smrtelní. Byli zranitelní. A šlo po nich víc příšer než Melissa znala z filmů, knížek, nebo dětských povídaček a těch pitomých legend, o kterých si myslela, že to jsou jen zatracený legendy, dokud se to všechno tak moc nezkomplikovalo, což vedlo k tomu, že ošetřovala kamarádku jejího syna, které nějaké monstrum div neprokouslo krk a která riskovala svůj život kvůli úplně cizímu člověku.

Melissa si dala za úkol jí vrazit facku, okamžitě poté, co se probudí. Za ní - protože ona byla doktorka a tohle považovala za krajně nezodpovědné a pitomé - i za Clařinu matku - která by Claře udělala stoprocentně mnohem horší věci, než že by jí vrazila facku.

Melissa si povzdechla. Bylo kolem ní tolik smrti, že už jí ani nevyvádělo z míry, když o mrtvých žertovala. I když to moc vtipný nebylo.

„Je otrávená,“ říkalase smrtelně vážným tónem v hlase Scottovi, který stál přímo vedle ní spolu se Stilesem. Zavolala jim jen chvíli poté, co Clara přijela. I kdyby jen pro jistotu. „Nevíme, co to je za jed... Ale určitě to není oměj. A působí strašně rychle – hlavně na Claru. Ta druhá se z toho vzpamatovává, ale... Claru to zabíjí.“

Nechtěla jim to říkat, ale zasloužili si to vědět. Byla to jejich kamarádka a Melissa věděla, že udělají všechno pro to, aby jí zachránili.

Scott se zachmuřil a zadíval se přes dveře do místnosti, kde ležela.

„Co řekla?“ zeptal se jí Stiles. Chvěla se mu brada jako by se chtěl rozbrečet, ale tvářil se pevně. Pryč byl ten malý kluk, kterému Melissa zalepovala odřená kolena a který se věčně otáčel za Lydií.

Zestárl. Stejně jako Scott.

Byli tak strašně mladí. Jak jim mohla dovolit tohle dělat? Ničit svou nevinnost, své mládí? Co byla za matku, když nechala svého syna, aby denně riskoval život?

A co by byla za matku, kdyby mu to zakázala?

„V podstatě nic,“ odpověděla upřímně. „Ale vypadala, že jí to překvapilo.“

„Čekala, že se zahojí,“ souhlasil Scott s naprostou jistotou. „Takže stejně jako my nemá nejmenší tušení, co se děje.“

Stiles se zamračil. Nevypadal, že by o ní měl strach, i když byl zasmušilý. Jeho sarkasmus se poděl bůhví kam a byl tu jen vážný Stiles, který Melissu popravdě dost děsil. „Ale ať už to byl kdokoliv – nebo cokoliv -, tak to viděla. Mohla by nám říct, co to bylo.“

Melissa se zadívala k proskleným dveřím. „Mohla by.“

Nevěřila tomu.

„Probere se?“ zeptal se jí. V očích se mu na vteřinku objevil strach. Do té doby ho skrýval, maskoval, nebo jen potlačoval to, jak se cítí. Melissa málem ucukla. Vždycky se choval tak nad věcí, že skoro zapomínala, že má nějaké emoce. Zvlášť v posledních měsících, kdy ho vídala jako tvář nogitsune.

Pořád z něj měla strach. I když nechtěla, nedokázala se přinutit se ho dotknout a když se on pokusil dotknout jí, tak ucukla. Pokaždé mu v očích viděla bolest, ale nedokázala si pomoct. Bála se jeho dotyku. Neviděla ho, jak svírá v ruce meč, který se bořil hluboko do Scottova těla, ale Deaton jí o tom řekl. A ona si to představovala ve všech svých nočních můrách.

Přála si mu odpovědět, ale nedokázala to. Pevně sevřela rty a podívala se stranou.

Když se mu znovu zadívala do očí, viděla v nich prázdno. Vyděsilo jí to, protože takhle se díval nogitsune, ale pak zahlédla tu bolest v jeho obličeji. Svaly, které se stahovaly, ačkoliv Stiles nechtěl. Ať už to bylo kvůli nim, nebo kvůli Malie.

Scott mu položil ruku na rameno a coucitně mu pohlédl do tváře. „Clara to zvládne,“ uklidňoval ho. „Zvládla už horší věci. Tohle pro ní nic není.“

Melissa si přála, aby to byla pravda.

____

> Omlouvám se za dlouhou prodlevu, ale však to znáte: škola, učení, lennost...

> Tak se mi začíná před očima zjevovat hlavní nepřítel, teď jde o to, jestli se mi v hlavě čirou náhodou nerodí úplná hovadina. Kdyžtak vám dám vědět.

> Moc děkuji za hodnocení k minulým kapitolám, děláte mi neskutečnou radost! A taky děkuji za všechna přečtení, protože se blížíme k magické 1K! Děkuji vám :)