Pravidla smečky

Minulost 7.

Věděl, co musí udělat. Nelíbilo se mu to, ale věděl to.

Clara s ním nepromluvila od té doby, co našla svou matku mrtvou. Stiles za ní chtěl zajet jako správný přítel, přimknout jí k sobě a říkat jí, že se to správí, ale nedokázal se k tomu odhodlat. Přišlo mu to strašně těžký.

Takže až poté mu došlo, že takhle to nejde. Jak mohl být jejím přítelem, když jí nedokázal pomoc, když jí bylo nejhůř? Dokonce ani poté, co porazili Gerarda, Jacksona proměnili ve vlkodlaka a on na ní zíral, jak Jacksonovi stiskla rameno a usmála se na něj, Jakson jí úsměv oplatil a poděkoval jí a ve Stilesovi bodl osten žárlivosti... Ani tehdy jí nedokázal nic říct. Ani tehdy nedokázal... Nedokázal nic.

A pak se jednou vrátil ze školy a našel jí sedět na své posteli.

Zasekl se ve dveří a nevěděl, co má udělat, kam se má podívat, co má říct...

"Hey," řekla tiše. Hlavu měla skloněnou, takže jí přes vlasy neviděl do tváře, ale věděl, že vesele se netváří.

"Hey,"  odpověděl. "Já- Promiň, že jsem-"

"V pořádku," přerušila ho. "Stejně bys mi nepomohl."

Ačkoliv nechtěl, tak to zabolelo.

Na chvíli nastalo ticho, které ani jeden z nich nechtěl přerušit. Oba věděli, co nastane, ale ani jeden z nich to nechtěl ukončit. Ne takhle. Ne v tuto chvíli.

Stiles si s povzdechem sedl vedle ní a zadíval se na druhou stranu místnosti polepenou výstřižky z novin hlavně k jejich případu. K tomu, kdo je Kanima. Tohle všechno bude muset strhat a uklidit. Ale to až poté, co odejde Clara.

"Přišla jsem se rozloučit,"  zašeptala a Stiles bolestně zavřel oči. "Bylo to... její poslední přání."

Stiles to věděl. Přál si, aby to tak nebylo, protože to, že to věděl na tom bylo tím nejhorším. Věděl, že by měli šanci. Že by spolu mohli být. Že by... nevěděl. Možná by se nakonec usadili. Šli na vysokou a volali si. Psali si zamilované dopisy, trávili spolu prázdniny a pak... Nebyl si jistý. Ale bolelo ho, že nikdy nezjistí jaké by to bylo psát si s ní na vysoké. Trávit spolu prázdniny... Vidět jí zestárnout a sám zestárnout vedle ní.

To už si ale představit nedokázal.

"Třeba se ještě uvidíme," nadhodil, ale byla to falešná naděje.

Stejně falešná jako její úsměv. "A kdy?"

"Řekl bych, že v ten moment, kdy se uvidíme."

Tentokrát se doopravdy usmála, i když to byl smutný úsměv. Chytila ho za ruku a on si s ní propletl prsty. Hřála. Vždycky ho fascinovalo, jak hřála.

Přitáhl si jí k sobě, aby se opřela o jeho rameno a políbil jí do vlasů. Zavřel oči. Snažil se si zapamatovat vůni jejích vlasů. Vůni lesa, avokáda a medu. Byla to sladká vůně. Tak něžná. Přesný opak její povahy.

Ale v ten moment byla něžná. Zranitelná.

"Slib mi, že se mi ozveš," zaprosila. "Slib mi, že mi o sobě dáš vědět. I kdyby to měla být jenom SMS "Jsem Ok". Slib mi to."

Stiskl jí dlaň. Věděl, jak je pro ní to ujištění důležité. "Slibuju."

Ale nikdy to neudělal. Nikdy jí nenapsal. Nikdy jí nezavolal. Nejdřív proto, že nevěděl, co by měl říct. Pak proto, že se cítil provinile... Nikdy ho nenapadlo mít o ní strach.

A pak už bylo pozdě.

___

> Vidíte to magické číslo nahoře?! 1,1K! Nikdy by mě nenapadlo, že by tuhle hovinu mohlo číst víc, jak sto lidí a teď takové číslo?! Děkuju moc! Děkuju za vote, za komentáře, za to, že tu jste u tohoto příběhu se mnou, protože bez vás bych už se psaním asi přestala, takže děkuju moc!

> Jinak, nelze si nevšimnout, že minulosti čtete míň než normální kapitoly. Tak se chci zeptat, jestli má cenu je takhle psát a rozlišovat? Chcete flashbacky, nebo Clařinu minulost mám nějak zahrnout do aktuálního děje? Je to celkem důležitá otázka, takže aspoň jeden reagující komentář říkající ano, nebo ne by mi pomohl. A když řeknetene 'ne, nechci flashacky' hlavu vám neutrhnu :)