Pravidla smečky

Minulost 6.

Měla strach. Nikomu by to nikdy neřekla, ale měla strach. Měla strach, že se Gerardovi hrozby naplní. Že jí opravdu připraví o to, co miluje nejvíc na světě. Bála se ho víc než strýce a ten měl možnost jí strašit už od nejútlejšího věku. Ale Gerard se jí zdál skutečnější. Byl přímo tady a přímo do očí jí plival slova, která jí měla donutit se stáhnout.

Clara se tvářila lhostejně. Jako by jí to bylo fuk. Jako by se ho nebála.

A pak se to stalo.

Bylo to den poté, co strávila noc u Dereka v domě. Byla unavená a prostě mu usnula na pohovce. A ten šmejd jí nechal spát, takže když přijela okolo páté ráno domů, čekala to nejhorší.

A toho se také dočkala. I když jiným zpsůsobem.

„Mami! Jsem doma!“ zaječela do ztichlého domu a oklepala se.

Venku řádila bouře. Pršelo, oblohu protínaly zlaté blesky, voda se vylévala z koryt a všechny pachy se slévaly do jednoho, z čehož Claru docela rozbolela hlava.

„Mami?“

Žádná odpověď.

Clara se zamračila. I kdyby její máma spala, tak by jí její jekot vzbudil.

Napadlo jí, že jí asi šla hledat. Povzdechla si a vytáhla vypnutý mobil. Zapnula ho a zjistila, že jí máma zanechala vzkaz. Zamračeně zmáčkla tlačítko play.

Její máma zněla zadýchaně. „Claro...,“ polkla. Jako by se jí špatně dýchalo. „Musíš odjet... Sbal si to nejdůležitější a odjeď... Najdi svého dědu – jmenuje se Klark Costasio... najdi ho...“

Došlo jí to. Clara to pochopila.

Po tvářích jí začaly stékat slzy. Musela si překrýt pusu dlaní, aby nezaječela.

Její máma taky brečela. „Claro...Slib mi, že ho najdeš... Slib mi, slib mi...“

Srdce se jí bortilo na kousky.

Clara to nedokázala poslouchat. Nedokázala udělat jediný krok. Do nosu se jí pomalu vkrádal pach, který nechtěla cítit.

„Ne... ne, ne... NE!“ zaječela a odhodila mobil.

Ten se roztříštil o zeď a rozpadl na malé kousky, které se rozletěly do všech stran.

…

Našel jí až šerif. Bez pozvání vkročil do jejich bytu a našel Claru, jak svírala tělo své mámy. Okolo nich byla kaluž rudé krve.

Clara si od té chvíle přišla jako mrtvola.

Šerif jí nedokázal donutit vzdálit se od její mámy, a tak zavolal Derekovi. Ten jí něžně donutil pustit svou matku a vzal jí do náruče.

Pamatovala si, jak se k němu tiskla, zatím co její srdce krvácelo. Držela se ho tak pevně až slyšela praskot jeho kostí, ale on jí nepustil. Nedonutil jí se odtáhnout. Byl tam pro ní, držel jí v náruči, hladil jí po zádech a po vlasech. Utěšoval jí.

"Jsem tu s tebou. Nejsi sama."

Věděl, že kdyby jí řekl, že to bude v pohodě, tak mu neuvěří.

...

Už po dvou dnech "truchlení" (tak všichni nazývali její neschopnost pohnout se z místa) měla chuť od toho utéct. Třásla se po celém těle a věděla, že to není zimou. Připadala si strašně malá a rozervaná na kusy. Jako by do ní někdo vpálil ohromnou díru, která se stále rozrůstá až jí jednoho dne celou pohltí.

Clara se nedokázala donutit k slzám. Jenom seděla a zírala před sebe. S nikým nemluvila, na nikoho se nedívala, nic nedělala.

Derek se jí snažil pomoc, ale i on byl bezmocný. Tak jako všichni.

___

> Jedna z malá zajímavých minulostí. Trochu bez Stilese, ale to časem vysvětlím.

> Jinak, už bych se mohla začít dostávat k tomu zásadnějšímu ději co? Nah, ono to za chvíli přijde, ale snažím se trochu napodobit styl TW, takže to bude chvilku trvat než se dozvíte, kdo za všechno může a proti čemu vlastně stojí..

> Moc vám děkuju za hodnocení k minulé kapitole! Udělali jste mi strašnou radost, lidi!