Pravidla smečky

Minulost 8.

Byla noc. Přesto Claru nenapadlo ani na vteřinu se bát stínů. Nikdy jí to nenapadlo.

Stalo se to šíleně rychle. Nestačila zareagovat, když jí někdo vtiskl ruku před pusu a nůž jí vklínil ke krku. Zmohla se jen na slabý odpor a výkřik tlumený velkou hrubou dlaní.

„Ticho!" poručil si hluboký mužský hlas. Jeho dech jí zašimral na krku. Byl tedy jen o málo vyšší než ona. Tiskl si jí k tělu a rychle s ní zacouval do stínů za pumpou. Až poté jí pustil, ale nůž jí z krku nesundal.

Clara se mu rychlostí blesku vysmekla a proklouzla mu pod rukama, aby se k němu v další chvíli zprudka otočila a probodla ho vztekle zářícíma očima, které ho nevyděsily tak, jak by správně měly. Chtěla se po něm ohnat paží, ale on jí chytil a jednoduchým pohybem jí vykloubil rameno.

Clara proti své vůli vykřikla. Za očima se jí udělalo černo.

Měla by se proměnit. Měla by ho roztrhat na kusy jako správný vlkodlak.

Kéž by se na ní vztahovala stejná pravidla jako na ně. Kéž by jí taky stačilo jenom vytočit, aby se proměnila. Ale to by asi byla ve své vlkodlačí formě devadesát procent svého života.

Pokusila se mu vyškubnout, ale držel jí moc pevně. "Řekl jsem ticho," zavrčel vztekle a ještě jednou s její rukou škubl, ale tentokrát to čekala, takže i přes bolest nevykřikla. Místo toho ho kopla do rozkroku.

Tentokrát to byl on, kdo vykřikl. A nejen to. Dokonce spadl na kolena.

Clara se vyrvala z jeho sevření, srovnala si rameno a popadla jeho nůž, který mu přitiskla těsně ke krku. Naklonila se k němu. "Neříkal jsi ticho?"

Zafuněl.

"Co jsi zač?" zavrčela. "A co ode mě chceš?"

"Myslíš si, že ti to řeknu?"

Clara věděla, že se bude snažit si hrát na hrdinu. Možná, že byl silný, ale ne tak jako ona. Nežil celý život s jizvami po celém těle, takže nemohl vědět, co to je bolest.

Člověk by řekl, že se ho dotýkala až něžně. Sjela mu po rameni až ke klíční kosti a podél ní až ke krku. A pak ho silně praštila.

Muž jenom zalapal po dechu, aby zjistil, že se najednou nadechnout nemůže. Začal se třást, panikařit, snažil se do sebe dostat aspoň kapku vzduchu. Clara mu z krku sundala nůž, aby se nezranil při svém zběsilém třasu.

"Já bych řekla, že ti nic jinýho nezbývá," pronesla. "Tak to uděláme po dobrém, nebo po zlém?"

Přikyvoval. Zběsile se jí díval do očí, lapal po dechu a přikyvoval. Kdyby Clara byla ve špatné náladě, tak by ho asi chvíli mučila, ale dnes ne. Hnusilo se jí to, že musí lidi mučit, aby jí řekli pravdu.

Odblokovala mu krk a on se mohl zadusit vzduchem, který lačně nabíral do plic.

"Ptám se znovu - kdo jsi a co po mě chceš?"

"Já nejsem nikdo," hlesl ochraptělým hlasem. "Já- já nic nechtěl. Ale on mi nedal na výběr."

Zamračila se. "Kdo ti nedal na výběr?"

Rozkašlal se. Válel se po zemi jako nějaká špína.

Clara se k němu natáhla a chytila ho za tričko, aby s ním zatřásla. "Kdo ti nedal na výběr?!"

"K- Klark," vyhrkl. "Jmenuje se Klark Costasio."

Clara se zamračila. Co to mělo znamenat? Proč za ní její děda poslal zabijáka?

"Proč tě poslal? Co po mě chce?"

"Měl jsem- Měl jsem tě zabít."

___

> Páni, co jsem komu obětovala, že tu na mě shlíží tak vysoké číslo u hodnocení? A to nemluvě o tom čísle u shlédnutí! Děkuju!