Pravidla smečky

Každý něco skrývá.

Vyčerpaně se opřel o svůj džíp a hlavou silně praštil do okna. Zavrčel. „Já jsem vůl.“

____

„To nejsi sám,“ zašeptala si pro sebe Clara.

Nechápala, co to do ní vjelo. Měla pocit, že za poslední rok vyspěla a zmoudřela. Že se smířila s tím vším, co se stalo.

No, zřejmě se spletla.

Obešla jeden ze stolů a našla jednu kancelář, na které stálo „Deputy Parrish“. Clara toho o tom chlápkovi moc nevěděla, což u ní vyvolalo menší nadšení. Už skoro zapomněla, jaký to je, taky o někom nic nevědět.

Zaklepala na dveře a počkala. Věděla, že je to slušnost a nechtěla zástupce šerifa nijak rušit.

Dveře jí otevřel muž, okolo dvaceti-pěti let. Claru udivilo to, že je hezký. S policisty byla ve styku častěji než se jí líbilo, a tk věděla, že filmy pěkně kecaj a většina policistů hezká není. Ale on byl. Vysoký, svalnatý, už od pohledu sympaťak s krátkými světle hnědými vlasy. A Claře se líbily jeho oči.

„Jak vám můžu pomoc?“ zeptal se jí s drobným úsměvem.

Clara se ani nesnažila být slušná. Ukázala mu odznak, který do té doby svírala v ruce. „Soukromý detektiv Clara Davis,“ představila se. „Jsem tu, abych pomohla s vyřešením únosů těch dívek.“

Zástupce se na ní nedůvěřivě zadíval. „Odkdy trestanci pomáhají policii?“

_____

Clara se spokojeně s kopiemi všech složek, které našla na stanici (a patřily k jejímu novému případu) vracela k hotelu, ale dobrá nálada jí nikdy dlouho nevydržela. A ani tentokrát tomu nebylo jinak. Stačila jen vteřina a pohled na Isaaca stojícího u jejího hotelu. Nálada jí poklesla asi na bod mrazu.

Proti Isaacovi nic neměla, - když už něco, tak byla ráda, že ho vidí - ale po jejich posledním hovoru dospěla k tomu, že s ním mluvit nechce. Aspoň ne mezi čtyřma očima. Nebo přes brazovku počítače.

Nepohádali se. Ne, tak dramatický to mezi nimi nikdy nebylo. Jenom se dozvěděl  tom, že Clara nechávala sledovat celé Beacon Hills. Hrozně přeháněl.

Claru napadlo, že by to nakonec otočila a spala někde v non-stopu, nebo na zastávce, ale pak si řekla, že to je moc dětinský. Promluví si s ním a bude dělat jako by se žádný sledování nikdy neodehrávalo a on se to nikdy nedozvěděl. To je dospělejší. 

Zaparkovala a vystoupila. Všechny papíry schválně nechala v autě. Třeba si bude myslet, že právě přijela a nechá jí na pokoji.

"Hey," pozdravil jí s mírným úsměvem, který by se dal považovat za nervózní. "Zjistila jsi už něco?"

Jasně. Vždyť on chodil s Alison. Proto za ní šel.

Postavila se od něj jen pár metrů a se zájmem sledovala, jak světlo pouličních lamp vrhá stíny do jeho vlasů a zjemňuje mu obličej. "Moc jsem toho nezjistila. Zatím jsem si jen vyzvedla materiály ze stanice."

Povytáhl obočí. "Oni tě k nim pustili?"

Vybavila si Parrishův pohled a to jeho: Kdyby něco, vloupala jste sem.

"Tak nějak," odpověděla vyhýbavě. "Potřebuješ... něco?"

Měla chuť si jednu vrazit. Přinejmenším jednu. Vždyť mu unesli holku!

Zvážněl. Viděla v jeho očích soustředěnost a zaujatost, ale cítila z něj i strach a zoufalou samotu. "Přemýšlel jsem... Probíral jsem se životopisy všech těch holek a něco jsem si uvědomil. Všechny byly fyzicky dobré a... zdravé. Žádné operace, žádné vakcíny a tak. Každá z nich dělala nějaký sport a byla v něm perfektní."

Clara se zamračila a v duchu si přehrála všechna ta jména a vše, co se o nich dozvěděla, když namátkou pročítala všechno, co o nich policisté našli. Bylo tam všechno. I jejich gynekolog a kavárna, kde si dávali kávu.

Keira Snow, Janine McDonald, Wren Cambrige, Elizabeth Harris... Allison Argent.

Pět holek. Keiře bylo sedmnáct, stejně jako Wren. Janine bylo šestnáct a Elizabeth parnáct. Allison bylo osmnáct.

Keira bruslila, Janine... dělala gymnastiku, Elizabeth hrála tenis. A Allison byla lovkyně.

Isaac měl pravdu.

"Co myslíš, že to znamená?" zeptala se. Vytvářela si vlastní teorii, ale nejdřív si chtěla vyslechnout tu jeho.

Mračil se. Byl to pro ní naprosto nový pohled. Ale naštěstí měl šálu, se kterou ho neustále vídala a ruce založené na prsou. "Derek si nás vybíral hlavně pro to, abychom měli důvod mu říct ano. Ale... oni se neptají. Kdybych chtěl založit smečku a bylo by mi fuk, že její členové vlkodlaky být nechtějí, tak bych si vybíral ty nejsilnější."

Clara přikývla. "Ale já bych si nevybírala holky," namítla. "A navíc... i kdyby je proměnil, tak můžou odejít. Tohle není zakládání nové smečky. Tohle je něco víc."

"Proč si myslíš, že je to víc?" zeptal se. Poté se ušklíbl. "Aha... Řekl ti to jeden z tvých zvědů že?"

Věnovala mu ostrý pohled. "Nemusel," odsekla. "Jde o to, že si někdo dal hodně záležet, abychom ty holky nenašly. Ale zároveň se stará o to, abychom věděli, že se ztratily."

"Jasně. Normálně, když člověk provede zločin, tak chce, aby o něm všichni věděli," ušklíbl se ironicky.

Praštila ho do ramene. Ne silně, ale důrazně. "Přestaň se chovat jako debil," poručila mu s mírným úsměvem. "Je toho plný internet. Všechny zdravodajský stránky v USA o tom píší. Kdyby mi Argent nezavolal, tak bych si toho ani nevšimla, ale pak jsem začala hledat a zjistila jsem, že o tom ví celá USA."

"Nemyslím si, že vrah by dokázal zabránit, aby se to šířilo."

Povzdechla si a protřela si spánky. "Přestaň o něm přemýšlet jako o člověku," poradila mu. "Může to být cokoliv - naprosto cokoliv. Může to být médium, nebo banshee. Může to být démon nebo duch. Může to být cokoliv a mít jakékoliv schopnosti. A dokáže za sebou zakrýt stopy. Dokonale. Kdyby chtěl, nikdo by se o jeho zločinech nedozvěděl."

Chvíli jí jen hleděl do očí s vážným výrazem, ale po chvíli se usmál, natáhl se k ní a než se nadála přitáhl si jí do náruče. Clara se nešikovně zkroutila a šokovaně zírala před sebe.

Bylo to rok, co jí někdo objal jenom tak. Ne proto, že by byl zoufalý.  Málem by zapomněla, jaký to je pocit. Isaac hřál a jeho bušící srdce uklidňovalo. Voněl jako les po dešti. Byla to vůně domova. Clara se uvolnila a svýma nešikovnýma rukama ho objala okolo pasu a bradu si opřela o jeho rameno. Nasála do plic jeho vůni.

Zasmál se tomu a stiskl jí ještě pevněji. Skoro zoufale. "Jsem rád, že jsi zpátky."

Já ne, blesklo jí hlavou.

___

> Lidi, všimli jste si toho?! Já mám víc, jak tři-sta shlédnutí! Fakt moc děkuju!

> V téhle povídce se toho zatím moc nestalo co? Nebojte, za pár kapitol na tyhle časy budete nostalgicky vzpomínat (věřte mi - přece vím, kdo všechno umře ne?). Tak si nedělejte kamarády mezi postavami. Jsem něco jako G. R. R. Martin v ženském podání!

> (Máte povolení se smát.)