Pravidla smečky

Bety hlídají území smečky.

"Nechápu, co tu děláme," zavrčela Malia snad po sté. "Všichni jsou ve městě, nebo v nemocnici. Jenom my musíme prohledávat ty zatracený lesy!"

Samozřejmě. Ona v těch lesech běhala většinu svého života. Ale asi to bylo důvodem k tomu, že je naprosto nenáviděla. A taky nesnášela to, že ona se musí hrabat lesem, zatím co Stiles je u ní! U své bejvalky. Nemusela se ptát Lydie, nebo Kiry, aby věděla, že její žárlivost je oprávněná.

Derek se už ani neobtěžoval s vražedným pohledem. Nějak si dokázal na její proslovy zvyknout. "Někdo musí hlídat lesy," vysvětloval trpělivě a ani na vteřinu nepolevil v chůzi. "Zvlášť, když opravdu víme, že tu někde jsou."

Jasně. Protože listí v Clařiných vlasech znamená, že jí napadly v lese.

Malia měla být naprosto ztracená v lidském světě, ale popravdě - nebyla. Něco jí v paměti utkvělo a i přes to, že byla kojotem, tak měla lidskou mysl. Možná trochu opožděnou, ale zcela lidskou. Věděla, že se Clara mohla prostě vyválet třeba v parku, nebo u školy.

Ani by se tomu moc nedivila.

Odfrkla si, ale už nic neřekla. Nechtěla si Dereka namíchnout.

Přemýšlela o tom, co asi dělá Stiles. Byla si jistá, že je v nemocnici. Věděla to skoro stejně dobře, jako věděla, že stromy rostou ze země a že Země je kulatá. Ale přála si vidět jeho výraz. Brečel? Ještě ho brečet neviděla, takže si to nedokázala představit. Byl smutný? S ní nikdy nebyl, nebo si toho aspoň nevšimla. Měl strach? S ní se ještě nikdy nebál.

Ušklíbla se.

S ní neměl strach, nebrečel ani nebyl smutný. Ale to s Clarou ano. Proč by se měl vracet k holce, která v něm vzbuzuje jen tyhle emoce?

Malia se uklidnila. Jaký měl Stiles důvod vracet k holce, která mu způsobovala jen bolest?

Derek se zastavil a Malia ztuhla. Ne kvůli němu, ale kvůli pachu, který jí udeřil do nosu. "Cítíš to taky?" chtěla se ujistit.

Derek jí neodpověděl, ale rozešel se přímo za pachem.

Malia nakrčila nos. Z toho smradu jí rozbolela celá hlava a udělalo se jí špatně od žaludku. I jako kojot cítila hnusné věci - a ještě intenzivněji -, ale nikdy si na to nedokázala zvyknout.

Zacpala si nos. Ten smrad byl nesnesitelný. "Bože... Co to je?"

Derek se dál prodíral hustým porostem a Malia ho s menším odstupem následovala.

V tom zaslechli zvuk, který je donutil zastavit se a napnout v očekávání boje. Malie se zrychlil puls a všechny svaly se jí napjaly jako struny. Snažila se potlačit radost, která v ní vyklíčila. Jako kojot bojovala každý den, ale jako člověk? Nemohla jen tak někomu vrazit. I když by to s radostí udělala.

Ale pak se ten zvuk ozval znovu a Malia se šokovaně uvolnila. Přešla Dereka, odhrnula větve, které jí bránily ve výhledu a její obličej se naplnil nechutí, vztekem, soucitem a... šokem.

"Pane bože...," vydechl Derek.

___

V tom domě nikdy nebylo ticho. Ale tentokrát raději všichni ztichli, když vycítili hněv svého alfy přecházejícího z místnosti do místnosti a přebíjícího jednu zbraň za druhou bez toho, aby vystřelil. Celá smečka byla celý dny napnutá jako struna a jen čekala na to až vybuchne.

Tohle Clara dělala často a všichni z toho šíleli, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát nikdo z nich nevěděl, kde je. Ale vlastně to všichni věděli, jen to nikdo nechtěl říct nahlas, protože by to znamenalo, že Clara už nebude součástí smečky. Ne, že by se podílela na obraně jejich území, nebo jim kryla krky, když bylo potřeba.

Když to Klark konečně řekl nahlas, byla to spíš úleva než cokoliv jiného. Přesto celá smečka ztichla.

"Jsi si tím jistý?" zeptala se ho nejistě jeho... snoubenka syna jeho bratra. Tara nebyla vlkodlačicí tak dlouho, a proto se ve smečce cítila ještě dost nejistě i přes její zásnuby s Markusem. Musela v sobě sebrat dost odvahy, aby se takhle projevila před celou smečkou.

Klark nebyl v náladě, aby jí pochválil a poplácal po hlavě. "Vypnula si mobil. Neřekla mi, kde je. Samozřejmě, že jela zachraňovat Beacon Hills." Snažil se neznít naštvaně, ale jeho rudé oči ho prozrazovaly.

Mila k němu došla a opatrně mu položila ruku na rameno. "To nevíš," pronesla tiše s tím pohledem, který nesnášel už když si jí bral za ženu. I po letech mu stále lezl krkem.

"Ale vím," zavrčel a setřásl její ruku. "Markus a Lip si sbalí věci. Za hodinu vyrážíme."

"Ale... Jsou dvě hodiny po půlnoci," zmohla se na protest Tara, za což byla spražená rudým párem očí, které jí donutily se přikrčit a zavrtat se hlouběji do náruče jejího snoubence, který jí stiskl rameno.

"Bezva," pronesl tiše Klark. "Za hodinu."

S těmi slovy vyrazil ven. Na nebi měsíc, okolo divočina a za ním vyděšená smečka - jeho rodina. Opřel se o zábradlí, zavřel oči a vydechl. Ruce se mu třásly a cítil, že není daleko od proměny. To s ním jeho vnučka dělala. V tomhle byla stejná jako jeho dcera.

"Co hodláš dělat až jí najdeš?" zeptal se hlas za jeho zády. Jeho žena. Mila. Žena, se kterou by se měl dělit naprosto o všechno.

Znovu se nadechl a vydechl. Měl pocit, že se v tom zmatku utopí. Byla to jeho vnučka. Jeho rodina. Ale zároveň člen jeho smečky. Jeho omega. Měli pravidla a ona je porušila. Všechny tři. Nebylo moc věcí, které by s tím mohl dělat.

"Víš, co s ní udělám," oznámil tiše.

Mila za sebou zavřela dveře a došla až k němu, aby mu položila ruku na rameno. "Tímhle už jsme si jednou prošli, pamatuješ?" Bílé vlasy spletené v copu se mu otřely o rameno a on se pod tím dotekem otřásl.

"Teď je to jiné," pronesl. "Porušila pravidla."

"Je to ještě dítě, Klarku," osočila se na něj. "Dítě bez rodičů, bez přátel... A ta druhá položka je tvoje chyba."

Odfrkl si. "Musím se jít připravit na cestu," hlesl a odlepil se od zábradlí.

"Slib mi, že jí nezabiješ," štěkla po něm přísně. Zastavil se v polovině kroku a otočil se k ní čelem. Přistoupila k němu a chytila ho za tričko, aby si ho stáhla k sobě a on mohl pohlédnout do jejích zlatých očí. "Možná porušila tvá pravidla, ale stále je to i má rodina a ty nemáš právo mi jí vzít!"

Klark na ní zíral a snažil se nedát najevo šok z jejího tónu. Takhle s ním nemluvila už roky.

Nakonec se od ní odtáhl a přinutil jí ho pustit. "Do toho, co s ní hodlám udělat ti nic není," zavrčel na ní, aby si uchoval aspoň část své důstojnosti a poté bez dalšího slova odešel, aby nemusel čelit pachu vzteku, zklamání a strachu, který se linul z jeho domu od jeho smečky.

___

Thank you for all reads/vote/comments.

Sorry for the end.

Hope you'll enjoy this part.