Pravidla smečky

Vzpomínek se nezbavíš.

> Ne! Ono to nemůže být jednoduchý, když to jde i složitě že?! Ne, fakt, proč jsem tak blbá a pouštěla jsem se do toho? Teď budu mít dilema s kým jí mám nechat (čtete správně - JÍ)! Takže se vám za tenhle díl celkem omlouvám. A jen pro info: Asi ještě chvíli potrvá než se dozvíte, co se mezi Stilesem a Clarou stalo.

> Za komentáře a hodnocení vás budu milovat. 

*** 

Vzala si pokoj v hotelu Phoenix. Přišlo jí to zvláštní jet zrovna tam, když se tam toho tolik přihodilo a podělalo, ale jiný hotel v Beacon Hills neznala. A stejně tu byla jen kvůli práci.

A do ní se okamžitě pustila.

I když věděla, že to neskončí dobře.

____

Stiles byl na policejní stanici s vědomím, že to nebude dlouho trvat a ona se tam ukáže.

Byl nervózní. Zatraceně, kdo by na jeho místě nebyl?!

Věděl, že okamžitě poté, co přijede půjde na policejní stanici. Na rozdíl od Dereka a Isaaca jí skutečně znal a uměl myslet jako ona. Takže věděl, že si všechno bude chtít zjistit od šerifa, pak od Argenta a nakonec se zeptá jich. Poté bude prošetřovat místa činu, poté vyslýchat svědky a nakonec vytvářet teorie, které bude postupně vyvracet, nebo potvrzovat.

Znal její postup. Sama mu ho vysvětlovala.

Bylo jedenáct hodin, když se dveře stanice otevřely a dovnitř vkročila Clara Davis. Nikdo jí nevěnoval pozornost, dokud jí nezahlédl, ale poté z ní nemohl spustit oči.

Stiles zadržel dech, když jí uviděl. Ne, že by mu dech vyrazila její krása – to by bylo opravdu velké klišé -, ale to, jak byla jiná než si jí pamatoval. Oblečená byla v podobném stylu jako před rokem, ale... Stiles si jí vždycky spojoval s hudbou. S hlasitou, živou hudbou. Ale teď z ní vyzařovalo ticho.

Chtěl něco říct, nebo k ní aspoň dojít, ale nedokázal to. Nedokázal na ní promluvit, nedokázal se pohnout.

Clara si ho všimla. Bylo to zvláštní. Podívala se na něj – samozřejmě, byla vlkodlak, musela o něm vědět celou dobu – a na tváři se jí usadil záhadný úsměv.

„Ahoj, Stilesi,“ pozdravila ho, když se u něj zastavila.

Stiles si najednou přišel strašně trapně. A strašně malý.

Když spolu začali chodit, nikdo mu to nevěřil. Dokonce ani Scott ne. Nikdo si nedokázal představit, že by holka jako ona mohla chtít kluka jako on. Šprta a outsidera. A nepochyboval, že na stanici se taky každý divil, že holka jako ona zná Stilesovo jméno.

„Ahoj,“ pokusil se o úsměv. „Tak co? Jak jsi pokročila s hledáním?“

Jen co to vypustil z úst, už měl chuť si jednu vlepit.

Clara se zadívala do rohu místnosti. „Nijak daleko,“ pokrčila rameny. „Je tu šerif? Potřebuju s ním mluvit.“

Musela vědět, že tam není. Ale uměla se chovat jako člověk.

„Táta má volno,“ vysvětlil tiše. „Myslel jsem, že bude lepší, když ti to řeknu osobně.“

Claru moc věcí nevyvedlo z míry. Ale tohle jí přinutilo dokonce tázavě pozvednut jedno obočí a věnovat mu plnou pozornost. „Vážně?“ zeptala se udiveně.

Pokrčil rameny a snažil se pod jejím pohledem necítit jako malé děcko, které se neohrabaně snaží flirtovat se starší holkou. „Jo, proč ne? Táta mi svěřuje dost důležitý informace. O případu toho vím víc než celá stanice dohromady.“

Přeháněl a oba to věděli.

„Stilesi, dost...,“ pronesla najednou. Jako by jí způsobovalo bolesti tohle říct. „Přestaň mluvit. Přestaň se tvářit, že je tohle normální rozhovor. A přestaň dělat, že jsme přátelé. Nejsme a nikdy jsme nebyli.“

„Ale já...“

„Dost,“ zdůraznila. „Jdi domů, pusť si televizi, zavolej své přítelkyni... Je mi to fuk. Ale nesnaž se z nás dělat něco, co nejsme.“

„To ty jsi začala s tím „ahoj, Stilesi“,“ namítl trochu pobouřeně.

„A ty jsi na mě čekal na stanici, protože jsi věděl, že tu budu.“

„A ty jsi sem přišla, i když jsi věděla, že tu budu.“

Vztekle si zírali do očí. Oba byli moc tvrdohlaví na to, aby přiznali svou prohru, nebo že se mýlí. Oba věděli, že se prostě chtěli vidět, ale ani jeden to nedokázal přiznat.

Stiles věděl, že má pravdu. Clara i on. Opravdu jí chtěl vidět, ale i ona chtěla vidět jeho.

I když oba věděli, že po tom, co se stalo, to není dobrý nápad.

Claře se tváří mihla bolest. Přivřela oči a zadívala se do stropu. Stiles pochopil, že jí napadlo to samé, co jeho.

Cítil, jak v něm narůstá vztek. Nevěděl, jestli je naštvaný na ní nebo na sebe, ale byl naštvaný. Možná na ně na oba. Protože se přes to nedokázali přenést a protože ani jeden z nich nedokázal říct to podělaný promiň. Že byli moc slabí na to, aby mohli být přáteli.

„Půjdu,“ řekl po chvíli ticha. „Ale oba víme, že takhle to nejde.“

Zahleděla se na něj intenzivním pohledem. „Dobrou noc,“ pronesla tiše.

Stiles se bez jediného dalšího ohlédnutí vydal pryč z policejní stanice. Měl pocit, že celou dobu zadržoval dech a až ve chvíli, kdy vyšel ven si dovolil konečně vydechnout.

Cítil svobodu. Ale i tak se cítil neskutečně pitomě.

Vyčerpaně se opřel o svůj džíp a hlavou silně praštil do okna. Zavrčel. „Já jsem vůl.“