Pravidla smečky

Jeden za všechny, všichni za jednoho. 2/2

Stilese z jeho myšlenek vyrušila silná rána a něčí klení.

Narovnal se a už se chtěl natáhnout po basebalové pálce, kterou si nechával vedle postele, když spatřil známý obrys vysoké dívky s rozcuchanými vlasy. Musel se pousmát. Malia stále nepřišla na chuť hřebenu a jiným přípravkům.

Zvedla se ze země, kam spadla, když prolezla oknem do jeho pokoje, symbolicky si oklepala džíny a s úsměvem se vydala k němu na postel. "Ahoj," pronesla mile.

Stiles jí úsměv opětoval stejně jako polibek na přivítanou.

Ještě pořád to pro něj bylo tak nové. Cítit její rty na svých. Cítit vůni jejích vlasů a dotek její kůže. Bylo to pro něj něco úplně jiného, protože jeho předchozí (takřka dětské lásky) vztahy byly silnější a více o citech než o dotecích. Ale je fakt, že Lydie s ním nechtěla nic mít a Clara... Jackson o ní kdysi prohlásil, že je pošahaná a Stiles s ním pro jednou musel souhlasit. Ale je taky fakt, že Jacksona jen málokterá odmítla. A žádná mu do obličeje neřekla, že by se raději vyspala s Greenberkem než aby jemu dala byť nepatrnou šanci.

"Ahoj," pronesl tiše Stiles a prohrábl jí dlouhé vlasy. Sedl si, aby jí uvolnil místo a ona se uvelebila vedle něj. "Proč jsi přišla?"

"Nemůžu přijít jen tak?" zeptala se hravě. Stiles jí věnoval vážný pohled, který jí donutil si povzdechnout a úsměv jí zmizel z tváře. "Všichni hledají Allison, i když vědí, že jí nenajdeme. Buď to, nebo přemítají o tom, co Clara udělá až přijede, co bude mít na sobě, co si udělala s vlasy... Clara tohle, Clara tamto." Malia protočila očima.

Stiles se snažil necítit se provinile, že se se Scottem ráno bavil o tom samém. Teda, ne, že by probíral, co bude mít na sobě, nebo co si udělala s vlasy.... Možná se o tom jen okrajově zmínil.

"Snad nežárlíš," ušklíbl se, aby zahnal rozpaky.

Věnovala mu trpký pohled a odfrkla si. "Na co? Na holku, o které básní celá smečka, jak je dokonalá? Ne, jak tě to vůbec napadlo?" Protočila očima a pohodlně se mu opřela o rameno.

Stiles vyhledal její ruku a propletl si s ní prsty. "Není tak špatná."

"Neříkám, že je špatná," odsekla trochu moc zprudka. "Jen mi vadí, že jí všichni berou za tak dokonalou. Jako by na ní nikdo neměl."

Stiles cítil nutkání svou dávnou přítelkyni hájit. Clara za to přece nemohla. Snažila se jim vyhýbat, aby je udržela v bezpečí, ale zároveň se vrhala před Gerardovi kulky, které měli patřit Derekovi nebo Scottovi. Probodávala je nenávistnými pohledy, aby jim vzápětí zachránila život před kanimou alias Jacksonem. A nakonec se ukázalo, že Argentovi jdou i po ní a po její matce, ale ona to vše zvládla a přežila. I když to nebylo jen tak.

Uvědomoval si, že si tím tichem, které nastalo nijak nepomáhá, ale nevěděl, co by měl říct, aby Maliu uklidnil. Koneckonců s Maliou se znal dva týdny, s Clarou tři měsíce než odjela. Teď jí rok neviděl. Co měl tedy říct?

"Uvidíš, že není tak dokonalá, jak si všichni myslí," pronesl tiše a pevně stiskl její ruku. "Jen si prošla velkým svinstvem."

To také nebylo to nejchytřejší, co mohl říct. Zapomněl na to, co potkalo Maliu. Že i ona si prošla nějakým tím svinstvem. Že zabila svou matku i svou sestru. Že vyrůstala v těle kojota. Že neví, co přesně má dělat s počítačem, že má problémy se čtením i s psaním.

Že potřebuje pomoc víc než kdokoliv jiný.

vVv

Neviděla. Marně lapala po dechu a lomcovala řetězy, ale nikdo jí neslyšel. Křičela až do ochraptění, brečela a snažila se vyprostit všemi způsoby, které jí otec ukázal, ale bylo to marné. Už několik dní byla jen sama v temnotě. Neměla hlad ani žízeň. Nechápala, jak je to možné, když několik dní nejedla ani nepila. Vlasy se jí lepily k hlavě. Pálila jí zápěstí, která si sedřela do krve. Bolely jí veškeré svaly v těle, ale ona nepolevovala. Musela se nějak dostat ven. Prostě musela.

Stála, ruce měla spoutané řetězy, jako by jí je chtěli odtrhnout od těla. Byla si jistá, že má na sobě stále to stejné oblečení jako před... jak dlouhou dobou? Týdnem? Asi tak nějak. Ale sebrali jí veškeré zbraně. Dokonce i nůž schovaný pod tričkem. Dokonce i ten, který měla schovaný v botě. I paralyzér v kapse u bundy.

Ale to nebylo to nejhorší. Dokonce ani ta bolest jí nevadila. Dokonce i puchem moči a zvratků dokázala vydržet. Ale nejhorší bylo to ticho a ta tma. A velikost prostoru, který jí její vlastní hlas přinášel jako ozvěnou. Bylo to jedinou odpovědí, kterou dostávala.

"Isaacu! Scotte! Lydie! Tati!" křičela, ale nikdo jí neslyšel. "Tati!"

Ticho dávalo prostor její představivosti. Takhle mučily i ty dívky před ní? Leží jejich mrtvoly někde vedle ní? Bude je následovat? Sleduje jí někdo a baví se jejím utrpením? Zešílí tady nakonec? Bylo to možné, četla o tom, že některé krysy uzavřeli do tmavých místností a ony se po třech dnech mohly zbláznit. Začaly si hryzat ocasy a tlapky až nakonec vykrvácely.

Možná, že proto jí svázaly. Aby podobný osud nepotkal jí. Aby její trápení nemělo konce. Třeba zemře na vykřičené hlasivky. Udusí se. Už cítila, jak moc má zduřený krk a špatně se jí polykalo. Jak dlouho ještě může vydržet? Kdy se vrátí její věznitel, aby dokonal to, co začal?

Dveře se s rachotem otevřely a Allison nezbývalo nic jiného než znovu křičet.