Pravidla smečky

Vztek spouští proměnu.

Pořád dokola si opakovala, že do toho proklatého lesa jde jenom proto, že kdyby byla nadpřirozený únosce (protože člověk by zanechal byť nepatrnou stopu), tak své oběti zavleče do lesa. Rozhodně tam nešla kvůli tomu, aby se podívala na svůj starý dům.

Svá auto zaparkovala asi o kilometr dál. Ponořila se do hlubokého lesa, ale po chvíli lhaní sama sobě zamířila ke svému domu.

Už byla v Beacon Hills čtrnáct hodin. Parrish jí nakonec poskytl přístup ke všem informacím, které nashromáždili („Kdyby se někdo ptal, vloupala jste se sem zadním oknem.“) a sama prozkoumala všechny údajná místa zmizení, i když po pachu poznala, že to není ono. I když tam pach končil, poznala, že vlastně nekončil, ale někdo ho zamaskoval. Proti své vůli musela uznat, že je to opravdu chytrý.

Zastavila se u stromu jen pár metrů od opuštěného domu. Pořád byl ve vlastnictví její rodiny, ale věděla, že i kdyby ho prodala, tak ho nikdo nekoupí. Kdo by chtěl barák, kde byl někdo zavražděn?

Opřela se zády o ten strom a zavřela oči. Ten strom představoval vzpomínku. Tady poprvé políbila Stilese. Byla to jen pusa, ale pro ní to znamenalo hodně.

Byla to její první pusa.

S kyselým úšklebkem otevřela oči. Bylo to dávno, kdy byla tak nevinná. Vlastně už tenkrát byla zkažená, ale v tomhle směru byla nevinná.

S povzdechem udělala několik kroků ke středně velkému domu, ze kterého přímo sršela prázdnota, bolest a samota. Okapy byly plné spadaného listí, zahrada zarostlá keři a plevelem, plot rozlámaný od počasí a zvířat z lesa. Zvenčí jistě vypadal hůř než zevnitř.

Clara nedokázala zabránit vzpomínkám, které se k ní valily skrz obranné valy, které si vytvořila v okamžiku, kdy opustila Beacon Hills.

To místo jí přišlo jako prokleté. Jako dům Haleův. Jako Eichen House.

Tohle město bylo prokleté.

Nesnášelo to místo. Nechápala, proč se sem vůbec vracela. Proč se vracela na místo, které jí zničilo život?! Přišla tu o všechno. O matku, o naději, o starý život... Zamilovala se, našla si přátele, ale pak se ukázalo, že to je všechno jen iluze. Všechny vztahy jí víc vzaly než daly. Toto město jí způsobilo jenom bolest.

Neměla by na to myslet. Uběhla už spousta času a ona žila nový život. Měla novou smečku, novou rodinu. Její členové jí věřili a milovali i přes to, že většinu času trávila na cestách. Jako by před nimi utíkala.

A ona utíkala. Nedokázala s nimi být, protože se nedokázala vyrovnat s tím, že smečku měla a ztratila jí. A tentokrát nemyslela smečku, kterou vedl její otec před tím než zemřel.

Protřela si spánky. Ani ve snu jí nenapadlo, že jí příjezd způsobí takové problémy. Nechápala, jak může být tak pitomá. Nesnášela se za to, že se přes to prostě nedokáže přenést a furt se musí zabývat věcmi, které prostě nezmění.

Byla to vada charakteru, kterou na sobě nesnášela.

„Pomoc! Pomocte mi někdo!“

Clara se otočila. Všechny svaly v těle se jí napnuly, oči zazářily jako dvě lucerny.

Její šestý smysl vycítil nebezpečí.

A Clara mu -  jako správný blázen - vyběhla naproti.

Ten křik jí trhal ušní bubínky. Adrenalin jí dovoloval jít až na hranice své vlčí síly. Cítila, jak se jí cestou mění obličej. Narůstaly jí chlupy okolo obličeji i po celém těle, narostly jí drápy a zuby, o které si poranila spodní ret, ale nevšímala si toho. Její oči zářily jako dva reflektory.

„Pomozte mi někdo! Prosím...,“ křičela dívka. Brečela.

K Clařiným uším nyní doléhal i tlumenější zvuk vrčení a trhání látky. Křik jí drásal duši a rozechvíval všechny kosti v těle.

A pak vpadla na mýtinu.

Útočník si jí všiml dřív než si vůbec dokázala uvědomit na co se dívá.

Vrhl se po ní a svalil jí k zemi. Clara zařvala, ale to už se do ní nořily ostré tesáky a drásaly jí rameno na kusy.

Byl to vlk. U všech bohů, útočil na ní vlk!

Clara vrčela a snažila se ho shodit, ale jeho váha jí tlačila k zemi. To bylo divný. Vždyť uzvedla i náklaďák!

Nakonec se jí povedlo ho ze sebe sundat tím nejrozšířenějším a nejprimitivnějším chvatem. Kopla ho do rozkroku.

Vlk zakňučel a ona ho ze sebe bez kapky soucitu shodila. Vycenila tesáky a zabodla mu drápy do břicha. Věděla, že mu to způsobí zanedbatelnou bolest, ale odradilo ho to a ona se mohla zvednout a vřítit se k těm ostatním.

Byli asi tři. Všichni na ní cenily své tesáky a ona si uvědomila, jak velcí jsou. Nebyli to vlci. Prostě odmítala uvěřit tomu, že jsou to jen obyčejní vlci. Neměli pach, naopak jí přišlo, že pohlcují veškerý pachy okolo sebe. Její, i té holky. Že by se spletla? Že by ten pach nikdo nemaskoval? Ale s něčím takovým se ještě nesetkala. Nikdy o tom neslyšela.

Ale taky lovila příšery jen rok. Nemohla vědět všechno. I když se do tohoto světa narodila, neměla nejmenší šanci pochopit vše, co se v jejím světě děje.

Bolest v rameni se zdála být neúnosná. Byla zvyklá bolest potlačovat, popřípadě jí použít proti nepříteli, ale tohle...

Měla dojem, že jí upadne celá ruka.

Dva z oněch vlků táhli tu holku. Byli agresivní, ale dávali si pozor, aby jí nezabili. Krvácela z mnoha ran, smýkala sebou a snažila se jim vyprostit, ale oni jí táhli za nohu směrem k lesu. Třetí se od nich oddělil a chystal se zaútočit na Claru.

Clara se připravila na boj. Bojovala s bolestí i s touhou utéct. Byl to prostě instinkt: uteč z boje, který nemůžeš vyhrát. Zachraň se.

Ale to ona nemohla. Ne, když pohlédla na tu holku. Jak by jí tam mohla nechat? Zabila už moc lidí, nechtěla na ten seznam připisovat další jméno. Nechtěla riskovat, že se jí oči zase změní na tu proklatě modrou barvu.

Na barvu, kterou se označovali vrazi. Na barvu její minulé smečky.

Vlci se přikrčili. Clara zkoumala jejich těla. Byli velcí, trénovaní. Byli zvyklý na běh, na boj. Spousta jizev. Tesáky od krve. Drápy jako malé dýky. Ne ne ne. Soustřeď se! Jsou moc velcí. A jejich oči... Ano, to je důležité. Jejich oči neměli normální barvu.

Neměli ani vlkodlačí žlutou, červenou, modrou – dokonce ani neobvyklou zelenou.

Jejich oči byly plné nenávisti, vzteku, touhy po tom rdousit, zabíjet, trhat... a měly stříbrnou barvu. Zářivě stříbrnou. Takovou barvu ještě neviděla.

Chystali se ke skoku. K poslednímu úderu. K odstranění nepřítele.

Ale pak se ozvalo zavytí.

Všichni napnuly svaly a zbystřili. Zastavili se a poslouchali.

Clara poznala, že to není zavytí někoho ze smečky. Bylo o poznání hlubší. Nemohlo to být ani vlkodlačí, protože bylo krátké a nikdo se k němu nepřidal. Bylo to vytí oznamující svolávání.

A když se Clara znovu podívala na vlky, tak už byli pryč.

___

> Tak konečně nějaká akce co? Dlouho jsem žádný akční scény nepsala, tak se omlouvám, pokud to je trochu krkolomné. 

> A překonali jsme 600 shlédnutí! Fakt díky za to, že to čtete, protože i když to na průměry wattpadu není tak vysoké číslo, tak je to strašně vysoké číslo! Děkuju moc za vaši trpělivost a za to, že čtete ty kraviny, které nazývám kapitolami. Díky moc!