Pravidla smečky

Minulost 2.

> Další část Clařiny minulosti, tentokrát kratší. Mám Isaaca ráda, ale nějak se mi nedaří zachytit jeho povahu, takže sorry, když bude naprosto jiný než ho znáte ze seriálu.

____

Nedokázala v tom baráku strávit ani jednu další minutu. Matka byla zase ve špatný náladě a vybíjela si to na ní, takže Clara neváhala a vydala se běhat.

Naštěstí jejich dům byl obklíčen jen lesem. Byl skoro půl kilometru za městem a dva kilometry od školy, takže Clara měla štěstí, že už jí stěhováci konečně přivezli auto.

Už to byl týden, co bydleli v tomto baráku a s mámou to bylo k nevydržení. Vlastně s nimi s oběma. Nechápala, jak takhle můžou žít. Utíkat z města do města, žít z měsíce na měsíc. Utíkat a bát se, že na každém rohu čeká někdo, kdo je udá jejich bývalé smečce a ti je roztrhají na kusy.

Už to byli dva roky, co je viděli naposledy, ale Clara z toho byla stále vyklepaná. I přes to si přála, aby se mohli usadit a začít opravdu žít. Jenže její matka to nechtěla ani slyšet.

Každá z nich utíkala, ale každá jiným způsobem. Její matka se stěhovala ze státu do státu. A ona běhala lesem, dokud neměla pocit, že jí upadnou obě nohy.

A pak se poprvé potkala s Isaacem. Běžela lesem, když do ní vrazil a srazil jí k zemi. I když poznal, kdo je, tak jí pomohl na nohy a omluvil se jí. Claře to přišlo vtipný, protože se u toho tvářil jako by od ní chtěl utéct.

„Obvykle lítáš lesem a porážíš lidi, nebo jsem výjimka?“ zeptala se s úšklebkem.

„Obvykle v tomhle lese nikdo není,“ namítl, ale tváře mu mírně zrůžověly. „Nikdo není tak hloupý, aby běhal po lese, když je tu tolik mrtvých.“

Clara uraženě nafoukla tváře. „Co ty víš, třeba jsem taky sériový vrah.“

„Já... nemyslel jsem...,“ koktal.

„Klídek,“ zarazila ho. „Beru v potaz, že vrah můžeš být i ty. Netřeba varovat.“

To ho rozesmálo.