Pravidla smečky

Minulost 4.

Od té chvíle se cítila vítaná. Bylo to... divný.

Dereka měla ráda. Líbil se jí, ale ne tak, jako se jí kluci normálně líbili. Bylo jí s ním dobře, měla ho ráda a tak, ale... byl na ní moc hodný.

A Scotta moc nemusela. Ale zároveň se jí líbilo, co dělal, že se snažil všechny ochraňovat. Bylo to pro ní nové, ještě nikdy jí nenapadlo, že by to mohlo jít jinak než přes zabíjení.

S Isaacem se stali přáteli. Clara mu pomáhala zvládnout proměnu, učila ho to, co jí samotnou naučila máma. Bylo to zvláštní, ale skvělý, protože nikdy před tím neměla nikoho v jejím věku, kdo by jí rozuměl. Nikomu nemohla říct o tom, že je vlkodlak.

Byla pomyslným milníkem mezi Scottem a Derekem. Mezi jejich smečkami.

A ta pozice se jí strašně líbila.

Jediným problémem byl Stiles. Nevěřil jí - tím si byla naprosto jistá. A byl k ní hodně nepřátelský. Clara obdivovala jeho odvahu s jakou se k ní stavěl, protože si musel být moc dobře vědom toho, co by mu mohla udělat.

Ale zároveň ho nesnášela, protože měl neustálé pitomé poznámky a pořád naznačoval, že to ona by mohla být kanima.

Clara se to snažila brát s klidem, ale jednou večer, když byli u Scotta doma a on utrousil další pitomou poznámku, konečně vybouchla: "Já kurva nejsem žádná ještěrka! Vidíš mě každý den, každou chvíli, kdy vidíš kanimu, jsem někde v háji a snažím se vám pomoc, na což bych se mohla s klidem naprosto vysrat, tak drž hubu!"

A Stiles se Scottem na ní zírali jako by se jí začali bát.

Druhý den se Clara vykašlala na školu. Měla toho dost a vzhledem k tomu, že máma byla pořád pryč, tak to bylo jedno. Zavolala tedy K., protože on byl jediným člověkem, o kterém věděla s naprostou jistotou, že se setkal s kanimou.

Scott s Isaacem jí několikrát volali, ale ona jim to položila. Neměla chuť s nimi mluvit. Pustila si hudbu a začala kreslit, i když jí to moc nešlo. Nebo aspoň jí to tak připadalo. Ale byl to skvělý způsob na odreagování.

Po dvou hodinách jí někdo zazvonil na dveře. Claru to celkem vyděsilo, protože K se do města rozhodně nemohl dostat tak rychle. Ale máma by nezvonila.

Sešla dolů a okamžitě jí do nosu udeřil Scottův pach. Zamračila se a celkem se naštvala, protože díky němu bude muset přestříkat celý barák, aby máma nepoznala, že na jejich prahu stál cizí vlkodlak. A zároveň se ale i vyděsila, že je to důležité, protože to by znamenalo, že kanima znovu udeřila. A že někdo mohl umřít.

Otevřela dveře a viděla Scottův úlevný výraz, což jí donutilo se ušklíbnout. "Co tě sem přivádí? Někdo natáhl brka?"

Zavrtěl hlavou. "Ne, ale... Nezvedala jsi mobil. Mysleli jsme si, že jsi odjela z města."

Povytáhla obočí. "Vážně si myslíš, že bych bandu děcek nechala čelit kanimě jen proto, že mě pořád obviňují z toho, že jsem kanima?" Zarazila se. "Co tu vlastně pořád dělám?"

Scott se pousmál. "Takže neodjíždíš?"

"Zatím ne," souhlasila. "Je to všechno? Nerada bych byla nepříjemná, ale čeká na mě práce."

Scott se zasmál. Byl nezvyk vidět ho se usmívat. Jako by tenhle výraz prostě neměl v zásobě. Nebo se neusmíval jen na ní, protože byla vetřelcem na jeho území. "Ty jsi nerada nepříjemná? A to od kdy?"

"Pravda," souhlasila a zabouchla mu dveře přímo před nosem.

Scott vybouchl v záchvatu smíchu.

___

Po delší době, další část. Omlouvám se, ale poslední dobou nemám na psaní ani pomyšlení. To všechno ta škola! A samozřejmě kamarádi, ale těm bych to nikdy nevyčítala.

Trochu staré Clary. Doufám, že jste si kapitolu užili. Nezapomeňte, že za komentáře a vote vás budu navždycky milovat :)