Pravidla smečky

Lidé jsou jen diváci.

Allison nevěděla, jak dlouho tam je. Neviděla, neslyšela.... Měla pocit, že je mrtvá.

Ale pak se ty dveře otevřely. Ten hrozivý rámus jí po několika dnech/týdnech/měsících donutil křičet jako by jí trhali za živa.

Ale to oni neudělali. Byli dva, Allison viděla jen jejich temné postavy a měsíční světlo za jejich zády. Byly děsivý. Allison z nich naskakovala husí kůže. Cítila, že to jsou monstra. Ne taková jako vlkodlaci nebo banshee. Mnohem horší monstra.

I když nechtěla, donutila se ztichnout, aby slyšela, co říkají. Musela něco slyšet. Musela se dozvědět, kde je. Musela se zorientovat, aby se dokázala dostat ven.

I když byla zesláblá, svaly jí bolely a cítila, jak z ní každou minutou utíká víc a víc energie, snažila se vymyslet cestu ven. Když už nic jiného tak musela dát znamená svým přátelům, že je naživu.

Chytili jí, když byla v lese. Hledala nějaké stopy po těch zmizelých holkách. Měla pocit, že něco najde v lese. Ten les byl děsivý, kdyby byla příšera, tak by si své oběti určitě vláčela tam. A její instinkt jí opět nezklamal. Našla rozervanou mikinu jedné z těch holek. Ale to už ona příšera našla svou další oběť.

A tou byla právě Allison.

Ale jí netrhali na kusy. Netušila proč, ale ona byla vcelku. Neztratila jedinou kapku krve. Proč? Co na ní bylo jiné?

„Vidíš, říkal jsem ti, že tahle dlouho ječet nebude,“ poznamenal jeden z nich posměšně.

Druhý si odfrkl. Zamířil ke straně místnosti, kde rozsvítil malou lampičku, která vrhala světlo na kovový stůl plný nejrůznějších krámů, které Allison z té dálky nedokázala rozeznat. „Je to lovkyně,“ odsekl. „Její rodiče jí pravděpodobně takhle zavírali běžně.“

Allison měla chuť ho kopnout do rozkroku.

První se rozesmál. „To je fakt,“ souhlasil. Došel k ní blíž a Allison si všimla, že má přes tvář přetaženou masku. Ale ruce měl odhalené. Byl běloch. A na rukou měl jizvy. Allison si to uložila do paměti. „Co myslíš? Přežije to?“

Allison přeběhl mráz po zádech. Co by měla přežít?

Druhý muž chrastil nějakým nářadím. „To záleží jenom na ní,“ odpověděl klidně. „A na tom, jestli ji Vůdce nechá čas na zotavení se z proměny.“

První muž podivně zakroutil očima. „Jo jo, holčičko,“ promluvil tentokrát k ní. Zastavil se od ní v metrové vzdálenosti a chytil jí za tvář, kterou si k sobě natočil. Allison byla moc slabá na to, aby se dokázala bránit. „Máš se na co těšit.“

„Naser si!“ odsekla mu vztekle Allison.

Vrazil jí facku až se jí hlava otočila o devadesát stupňů. V puse ucítila železnou chuť krve.

"Co blbneš?" vyjel na něj ten druhý muž. „Vůdce nám zakázal se jí jenom dotknout?! Dovedeš si představit, co s námi udělá až zjistí, že jsi jí zmrzačil?“

Allison nechápavě zírala. Oni jí nechtějí zabít? Nechtějí jí ani ublížit? To úplně měnilo situaci. V její prospěch. Jí nedělalo problémy některého z nich zranit. Zabít by je asi nedokázala – přeci jen tu byla možnost, že to jsou lidé -, ale nohy by jim s radostí přelámala.

Netušila, kde se v ní bere takový vztek a nenávist, ale nestěžovala si.

Bylo to lepší než nad sebou truchlit a brečet jako malá holčička, za kterou jí mají.

Nebyla malá. Nebyla bezbranná.

První protočil očima. „Hoď se do klidu,“ poradil mu a znovu vzal Allisoninu tvář do dlaní. „Tady, holubička nikomu nic neřekne, nemám pravdu?“

„Ne,“ řekla chraplavým hlasem. „Ale až se odsud dostanu, tak tě zabiju.“

Rozesmál se a pustil jí. „Ta holka má kuráž!“

Druhý na ně zíral. Přes hlavu měl taky masku, ale na rozdíl od něj nevypadal, že by si to celé užíval. „To je jenom dobře,“ řekl zachmuřeným hlubokým hlasem. Měl mírný přízvuk, který Allison slyšela poprvé, ale určitě by si ho s žádným nespletla. „Všechnu tu kuráž bude potřebovat.“

Allison z toho zamrazilo. Co jí čeká?

___

>  Že by se něco začalo dít? Já nevím, ale možný to je.

> Děkuju za vote/komentáře k předchozím dílům. Vážně si jich vážím.