WILLIAM SNAPE |Dokončeno✅

Kapitola 6. - Návrat a poděkování

Čas ubíhal jako voda, a mladý William Snape strávil na ošetřovně další dva týdny. Nejprve to bylo poněkud složité, protože se mu zrovna nedařilo mluvit, ale nakonec se mu přeci jen řeč vrátila. Každý den měl pravidelné návštěvy. Otec mu nosil lektvary a povídal si s ním o tom, co u něj na hodinách zameškal. Často si stěžoval na studenty a Will to všechno jen s úsměvem poslouchal. Draco mu nosil všechny zápisky z hodin a pomáhal mu s domácími úkoly. Poté pokaždé dorazila Alison a společně hrály hry do té doby, než přišel ten osudový den. 

„Tak, pane Snape," ozvala se zamyšleně ošetřovatelka, když nad černovláskem vykouzlila diagnostické kouzlo, aby zhodnotila jeho zdravotní stav. „Vypadá to, že už jste zcela zdráv. To znamená, že dnes již můžete spát ve své posteli." Will div nevyskočil z kůže samou radostí. „Paráda! Děkuji, madame Pomfreyová." V jeho hlase bylo slyšet nadšení. Pohledem zkontroloval hodiny. Bylo půl sedmé, což znamenalo, že jsou všichni na večeři. Otočil se na ošetřovatelku s jasnou otázkou v očích. „No dobrá, tak běžte. Ale s ohledem a pokud možno se při cestě nazabijte." Pokroutila hlavou a odešla do své kanceláře. Will za ní stihl zavolat nadšené děkuji, a pak se rychle převlékl do hábitu. Upaloval dolů po schodech a nemotorně si přitom pokoušel uvázat kravatu. Akorát dorazil do vstupní síně, když se mu to konečně povedlo.

Tak jo. Po dvou měsících zase tady. Hurá do toho.

Zhluboka se nadechl a vkročil do velké síně. Večeře byla v plném proudu, ovšem jakmile se černovlásek objevil ve dveřích, všechno rázem utichlo. 

„Wille!" Od zmijozelského stolu se nadšeně zvedl blonďatý chlapec a rozeběhl se k němu. Silně se objali a oči se jim naplnily slzami. To už se na ně ale přilepila další postava. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky!" popotáhla nebelvírka a zesílila obětí okolo obou chlapců. „Já taky, škvrně. Já taky." usmál se a stisk opětoval. 

Náhle se síní rozezněl potlesk. Všichni tři se za zvukem otočili. Brumbál se na ně usmíval a ve stoje tleskal. Najednou se stalo něco, co by nikdo nikdy nečekal. Severus Snape se zvedl ze židle a přidal se k potlesku. Bez své ledové masky se díval na svého syna pohledem, ze kterého tak moc byla cítit láska. Vstal i zbytek profesorů. Následně i celá zmijozelská kolej, ke které se postupně přidávaly i ostatní. A oni tři tam jen nevěřícně stáli, dojatí tím, co se právě teď dělo. V tuhle chvíli černovlásek pochopil, že tohle je to, co celá ta léta hledal. Tady, s přáteli a se svým otcem, se bude cítit navždy šťastný.

---------------------------------------------------------

Ticho knihovny prolomilo nervózní odkašlání. Černovlásek nepatrně pozvedl hlavu od eseje na přeměňovaní, na které už nějakou dobu v koutu knihovny pracoval. Dnes byl výjimečně sám, protože Draco měl famfrpálový trénink a malá Alison si už stačila vysloužit svůj první školní trest. Naštěstí byl u jeho otce, který ji měl, i když byla z nebelvíru, docela rád. Věděl, že to nebude tedy nic hrozného. Byl poněkud překvapený, když pohlédl do tváře zlatému chlapci. „Ehm-ahoj." oslovil ho nebelvír nervózně. „Ahoj, potřebuješ něco?" zeptal se neutrálním tónem a odložil brk na stůl. „No, vlastně bych ti rád poděkoval." odpověděl a svýma zelenýma očima propaloval podlahu v knihovně. Will se zamyslel nad tím, že to je svým způsobem roztomilé. Jemná nervozita zlatého chlapce způsobila, že vypadal ještě atraktivněji než normálně. „Kdyby si tehdy neskočil přede mě, schytal bych ten zpropadený lektvar já. A asi bych už byl mrtvý. A nemohl by za to Voldemort, ale akorát tak moje debilita. Takže...no...prostě děkuju." poškrábal se nervózně za krkem. Will se musel v duchu usmát. Opravdu vypadal roztomile. „To nestojí za řeč. Nemohl jsem přece nechat našeho spasitele umřít na nemoc, zvanou debilita. To by mi nikdo neodpustil." ušklíbl se a zadíval se do těch úžasně zelených očí. Nemohl by ho nechat zemřít. Prostě nemohl. 

Nebelvír se hlasitě rozesmál. „To jo. Myslím, že by tě proklínali až do smrti." usmál se a pohledem zavadil o esej na stolku. „Na čem děláš?" zeptal se. „Esej pro McGonagallovou. Jak udělat z papouška čajovou lžičku a naopak." 

„Tu jsem před chvílí dodělal. Můžu ti s tím trochu pomoct, jestli chceš. Mě s tím zase pomáhala Hermiona, takže jsem si jistý, že to mám správně." pokrčil rameny. Will jeho pohyb opakoval. „No, proč ne. Alespoň nad tím nestrávím zbytek večera." Odsedl si a udělal na stolku místo i pro Pottera. Ten se váhavě posadil vedle něho. Nevědomky se otřely lýtky o sebe a nebelvírovy tváře se zbarvily do růžového odstínu. „Ehm, takže co máš naposledy?" zeptal se a přitáhl si k sobě zmijozelovu esej. Ten se na něj podíval a snažil se ignorovat srdce, které mu div nevyskočilo z hrudi. Tohle bude ještě zajímavé...

Ahojky💕
Další pátek je tu a s ním i další kapitola. Harry přišel Willovi poděkovat. Co myslíte, přeskočila mezi nimi malá jiskra? Jak to bude všechno dál?
Budu ráda za jakékoli ohlasy❤️

Tak zase u další kapitoly❤️
Vaše Nikča💕
Nox✨