WILLIAM SNAPE |Dokončeno✅

Kapitola 18. - Mocná pětka

Zmijozela probudily sluneční paprsky, pronikající do ložnice skrze obrovské okno vedle postele. Nespokojeně zamžoural a promnul si rukou obličej. Rozespale se podíval na osobu, ležící po jeho boku. Neubránil se úsměvu. Harry se k němu tulil, jako unavené kotě, nebo spíš lvíče, na tváři uvolněný výraz, ústa jemně pootevřená. Vypadal neuvěřitelně roztomile. Nejraději by ho zlíbal od hlavy, až k patě. Místo toho se však opatrně, aby spícího nebelvíra nevzbudil, vymotal z jeho sevření. Potichu vylezl z postele a zamířil ke dveřím. Naposledy se ohlédl na Harryho a opět se usmál. Potichu vzal za kliku a otevřel dveře. Protáhl se ven z ložnice a se stejnou opatrností je za sebou opět zavřel. Za žádnou cenu nehodlal Harryho budit po tom všem, co včera prožil.

Harry dokonce během spánku chvílemi plakal a ublíženě a zoufale volal Ronovo jméno. Will se ho všemožně snažil uklidňovat. Hladil ho po vlasech i zádech, šeptal mu uklidňující slovíčka a říkal mu, jak moc ho miluje. Klidným spánkem usnul nebelvír, až někdy okolo páté hodiny ranní.

Rychle se podíval na hodinky, které dostal k patnáctým narozeninám od otce, aby zjistil, kolik je vlastně hodin. Bylo půl desáté, což znamená, že většina studentů je právě teď na snídani. Nejspíš už to o nich všichni vědí a šuškají si, jestli je to všechno skutečně pravda. Jen si povzdechl a rozhlédl se okolo sebe. V krbu už hořel oheň, ale jinak nebyla v obývacím pokoji jediná známka toho, že by v něm dnes už někdo byl. Draco s Hermionou nejspíš také stále spali. Will se rozhodl, že než se všichni probudí, obstará všem alespoň něco k snědku.

„Dobby!" zvolal a pokusil se, aby při tom nevzbudil všechny v tomto jejich malém bytečku. Během vteřiny se před ním objevil jejich oblíbený skřítek. S Dobbym se seznámil chvilku po tom, co se dal dohromady s Harrym. Zašli si jednou do kuchyně na svačinku. Když Dobby viděl, že se ti dva mají rádi, začal Willa obskakovat prakticky skoro stejně, jako Harryho.

„Dobby je zde, pane. Bude si pan William něco přát?" usmál se na něj a vykulil své, už tak dost veliké oči. „Ahoj, Dobby. Mohl by si nám prosím donést něco k snídani, až se vzbudí i ostatní? A později asi i oběd a večeři. Harry s Hermionou se necítí moc dobře, takže tu nejspíš strávíme celý den." oplatil mu úsměv a klekl si, aby byl ve stejné výšce jako skřítek. Poté se mu podíval do očí a naprosto vážným hlasem řekl: „ A mohl bys prosím vyřídit tátovi, kde jsme? A že jsme všichni v pořádku. Zítra už budeme normálně ve škole, a že doufám, že se na Harryho pokusí být trochu hodnější. Alespoň kvůli mně, ano?" skřítek začal horlivě přikyvovat, až mu obrovské uši létaly všude okolo hlavy. „Děkuji, Dobby." poděkoval a opět se postavil. „Dobby rád pomůže, pane. Dobby je moc hodný skřítek. Odvětil a s hlasitým práskem se vypařil. Will se vydal zpět do ložnice, kde našel svůj kufr, spolu se všemi jeho věcmi. „Já tuhle komnatu fakt žeru." zasmál se potichu,  vyndal si skycák spolu s uhlem a odešel zpět do obýváku. Posadil se na obrovskou pohovku, hodil si nohy nahoru, pokrčil kolena a položil si na ně skycák.  Spokojeně se opřel a zadíval se do plamenů, ketré si vesele plápolaly v krbu. Hledal inspiraci pro svou kresbu, ale nemusel ji hledat příliš dlouho. V mysli se mu okamžitě objevila Harryho úsměvavá tvář. Zasněně si povzdechl, uchopil uhel a pustil se do kresby.

Byl do toho absolutně ponořený, takže div nevyskočil z kůže, když se přímo před ním zhmotnil patron v podobě laně. Když ji poznal, uvolnil se a kývl na znamení, že ji poslouchá, a že může začít hovořit. Laň mu kývnutí oplatila a spustila hlasem, který patřil Severusovi.

„Wille, zůstaňte tam, jak dlouho bude třeba. Myslím, samozřejmě pouze dobu mimo vyučování. Trvám na tom, že už zítra budete na hodinách všichni přítomní. A slibuji, že se budu trochu krotit. Snažte se nic moc nevyvést. I když je tam s vámi i slečna Grangerová, takže by to mělo být více méně v pořádku. Drž se. Mimochodem, hned po snídani se mě na vás ptala slečna Carterová. Už to také zaslechla a přeje si vědět, zda jste v pořádku. Smím jí říci, kde se nacházíte? Vím, že jste dobří přátelé a ona by vás ráda viděla. Ozvi se, hned jak si vzkaz poslechneš." Poté se laň rozplynula, jako kdyby  zde nikdy nebyla. Will se natáhl pro hůlku, kterou měl položenou na stolku před sebou. V mysli se mu vybavila jeho včerejší chvilka s Harrym. Jejich poprvé.

„Expecto patronum." zašeptal a z hůlky vyskočil malý koloušek. Will se zasmál. Ovšem, že. Harry má přece jelena a jeho otec laň. „Neboj se, na hodiny se samozřejmě všichni dostavíme. Vyřiď Alison, že jsme v komnatě nejvyšší potřeby. Stačí, aby myslela na místo, kde můžeme být všichni spolu. A přestaň se tvářit znechuceně, protože jsem si naprosto jistý, že se tak teď tváříš. Děkuji, že jsi to pochopil, tati." na chvilku se zarazil, jakoby váhal, zda má zbytek vzkazu vůbec doříct. Nakonec se nadechl a rychle zamumlal. „Mám tě rád, tati." koloušek vesele zatřepal hlavou a pak zmizel, aby mohl svůj vzkaz doručit do hlubin sklepení.

„On tě má taky rád." ozvalo se za jeho zády. „Já vím, že jo." pousmál se a otočil se na blonďáka, který ho sledoval, také s úsměvem na rtech. „Hermiona ještě spí?" zeptal se a odložil skycák na stolek. „Akorát se probouzela, když jsem zavíral dveře." kývl k jejich ložnici a svalil se na pohovku vedle něj. „A jak to mezi vámi vlastně je?" zeptal se černovlásek a zvědavě povytáhl obočí. „Nijak." pokrčil blonďák rameny. „Je to jen kamarádka." Will se zhluboka nadechl a položil mu ruku na rameno. „Draco, přede mnou nemusíš lhát. Já vidím, jak se na ni -" nestačil větu dokončit, protože se právě otevřely dveře od ložnice a vyšla právě zmiňovaná dívka. „Dobré ráno, kluci." kývla a smutně se na ně usmála. „Jak je ti?" zeptal se Will rychle a přejel ji rentgenovým pohledem. „O mě se nestarejte. Budu v pořádku. Jak je na tom Harry?" zeptala se a usadila se vedle Draca. „Celou noc měl noční můry." povzdechl si a zadíval se směrem k ložnici.

„Hned jak Weasleyho uvidím, rozbiju mu hubu." naštval se Draco a jeho pohled na moment ztvrdl. Hermiona mu položila ruku na stehno a jemně stiskla. Blonďák zavřel oči a pokusil se uklidnit. „Jo, ale dnes ne. Harry chce celý den zůstat tady v komnatě. Necítí se na to, aby potkal zbytek naší školy." Will zavrtěl hlavou, a Draco pouze přikývl na souhlas. Uslyšeli zvuk otevírajících se dveří. Nebyl však od ložnice, ale od vchodu. Polekaně se za zvukem otočili. Ve chvíli, kdy zpoza dveří vykoukla blonďatá hlava, si všichni oddechli. „Wille! Draco!" zvolala Alison a rozeběhla se přímo k nim. Oba chlapci rozpřáhli náruč a vtáhli ji do medvědího obětí. „Nazdárek, škvrně." zašeptal jí černovlásek do blond vlasů a vdechoval její malinovou vůni. Hermiona tam pouze seděla a se smutným úsměvem to vše sledovala. Neznala se s Alison tak dobře, jako zmijozelští a Harry. Znala ji pouze od vidění na koleji a pro pár obyčejných pozdravů.

„Ahoj, Hermiono." zaculila se na ni a posadila se na koberec před sedačku. Ozvalo se další klapnutí dveří, tentokrát už opravdu od ložnice.  Harry se vyšoural z ložnice. Jakmile si jich všiml, mihl se mu v obličeji náznak překvapení. Will se zvedl ze sedačky, přešel k němu a na uvítanou ho políbil. „Máš hlad, lásko?" zeptal se, chytil ho za ruku a propletl si s ním prsty. Harry se jen usmál a přikývl. V ten moment se na jídelním stole objevila bohatá nabídka jídel. Všichni se nadšeně přesunuli ke stolu a s chutí si začali nandavat na talíře. Malá Alison, která už dnes snídala, si také nandala na talíř. A to jednu palačinku s čokoládou. Všichni se zasmáli, když se začervenala a s chutí se do ní zakousla. A na chvíli byli zase všichni šťastní. Jen jich pět, proti celému světu. Věděli, že pokud budou pohromadě, dokáží čelit čemukoli...

Ahojky👋🏻
Opět jsem tu s další kapitolkou🖤 co myslíte, zvládne to naše mocná pětka? Co na ně říkáte?❤️ budu rada za jakékoli ohlasy💕

A ještě bych vám moc chtěla poděkovat🖤 tahle povídka má už 1K přečtení, čehož si hrozne vážím a moc vám za to dekuju💞 doufám, že se vám to i dal bude líbit a budete to číst💚 miluju vaaas🖤

Tak zase příště🖤
Vaše Nikča💞
Nox✨