WILLIAM SNAPE |Dokončeno✅

Kapitola 17. - Lev a had společně proti všem

Hnědovláska běžela chodbou a volala jméno svého nejlepšího kamaráda. Bylo jí naprosto ukradené, že je už dávno po večerce a kdokoli ji může chytit. Prohledala snad všechny chodby a výklenky, které mohla, ale Harryho stále nenašla. A i kdyby v hledání uspěla, nevěděla, jak mu momentálně pomoci. Bylo jí jasné, že se novinka o nich dvou do zítra rozšíří tak rychle, že to během snídaně, bude vědět celá škola. Věděla ale o někom, kdo by mu byl schopen pomoci. Znovu se dala do běhu. Schody brala po dvou a děkovala Merlinovi za to, že se zrovna rozhodly nehýbat. Běžela jak nejrychleji dokázala, v krku jí škrábalo a dech jí docházel. Přesto se zastavila až před vchodem do zmijozelské společenské místnosti. Až nyní si uvědomila, že nezná heslo. Zoufale si vjela rukou do vlasů a zatahala. No tak, mysli!

Přes tvář jí přeběhl stín uvědomění a rychle vytáhla hůlku. „Expecto patronum!" z její hůlky vycházela modrá záře, která se zformovala do malé vydry.
„Harry potřebuje pomoct. Přijď, co nejrychleji můžeš!" řekla naléhavě a vydra zmizela skrz zeď. Hermiona vydechla a svezla se podél zdi na zem. Konečně si dovolila vypustit ven slzy. Naplno se rozplakala, přitáhla si kolena k hrudi a zabořila do nich obličej. A tak se tichou chodbou rozléhaly pouze zoufalé vzlyky.

-------------------------------------------------------------------------------

Oba zmijozelové seděli na Willově posteli. Černovlásek vyprávěl Dracovi, co se událo před několika minutami v komnatě nejvyšší potřeby a zářil štěstím. „No, vítej ve světě dospělých." ušklíbl se blonďák a šťouchl ho loktem do žeber. Will se na něj uculil. „Neboj, až se objeví ta pravá, připojíš se k nám taky." zasmál se a pocuchal mu vlasy. Blonďák se zrovna chystal něco namítnout, když se před nimi z ničeho nic objevil patron v podobě vydry.

Harry potřebuje pomoct. Přijď, co nejrychleji můžeš!

Chlapci se na sebe se zděšením podívali. „To byla Hermiona." řekl Draco a začal si rychle obouvat boty. Bylo mu jedno, že má na sobě pyžamo. Will na tom byl naprosto stejně. Harry ho potřebuje. Urychleně opustili ložnici a proběhli společenskou místností. Vyběhli průchodem a pohled jim ihned padl na Hermionu, schoulenou u zdi, jak zoufale vzlyká. „Herm!" Draco se k ní okamžitě sklonil a přivinul si ji do náruče. Hermiona mu zabořila hlavu do ramene a vděčně se k němu přitiskla. Blonďák ji jemně hladil po vlasech a snažil se ji alespoň trochu uklidnit.
Will si klekl k nim a pomalu se hnědovlásky zeptal. „Hermiono, co se stalo? Kde je Harry?" Ona na něj jen upřela uslzený pohled a krkolomě ze sebe dostala pár slov. „ Ron...ví to... pohádali se... všichni to vědí...mrzí mě to." kroutila hlavou a znovu se rozplakala. Chlapci se na sebe zděšeně podívali. „Vezmi ji do komnaty, mysli na místo, kde můžeme být všichni spolu. Já najdu Harryho a pak tam za vámi přijdeme." Draco kývl na znamení, že souhlasí a něco Hermioně zašeptal.

To už ale Will neslyšel. Uháněl po schodech směrem na astronomickou věž. Tušil, že tam Harry bude. Bylo to jejich oblíbené místo. Byli tam sami a uklidňovalo je to tam. Nevnímal bolest břicha a stále běžel dál. Nezastavil se, dokud nedorazil před schodiště na astronomickou věž. Zhluboka se vydýchal a vydal se nahoru. Přesně jak předpokládal, nebelvír tam opravdu byl. Stejně jako v ten den, kdy se poprvé políbili, stál opřený o zábradlí a jeho ramena se otřásala od pláče. Nesnažil se na něj mluvit. Prostě k němu přišel a vtáhl ho do medvědího objetí. Nebelvír se na něj natiskl a plakal dál. Svíral mu pyžamo, jako kdyby se bál, že když ho jen trochu povolí, tak mu jeho přítel zmizí.

Netušil, jak dlouho tam stáli. Byli promrzlí, až na kost, když už konečně nebelvír přestal plakat. „Harry, nemusíš nic říkat, ano? Vím, co se stalo. Draco s Hermionou šli do komnaty. Půjdeme za nimi, ano? Na nic nebudeš sám. Jsme na to čtyři, vlastně pět, když připočteš i naše malé škvrně. Jsme s tebou a budeme tu, až do konce. Společně to zvládneme, slibuji." políbil ho do vlasů a za bradu mu zvedl obličej. „Půjdeme za nimi, ano?" Harry jen nepatrně přikývl a nechal se za ruku odvést, až do sedmého patra.

Když došli před prázdnou zeď, pomyslel zmijozel na to stejné, co řekl Dracovi. Dveře se před nimi téměř okamžitě objevily. Otevřel je a spolu s Harrym vešli dovnitř. Ocitli se v nádherném obývacím pokoji. Byla zde obrovská rohová pohovka, před kterou stál poměrně prostorný odkládací stolek, obrovský krb, jídelní stůl s šesti židlemi a na zemi byl huňatý koberec. Vše bylo sladěno do krémové barvy. Byli tu čtvery dveře. Všechny byly otevřené, takže bylo dokonale vidět, jaká místnost se za nimi nachází. Ve třech dveřích byly tři ložnice, každá s obrovskou skříní, psacím stolem a postelí s nebesy, do které se vešli alespoň tři lidé. Pokoje byly všechny stejné. Čtvrté dveře vedly do prostorné koupelny. Měla jak sprchový kout, tak vanu. Byla celá v černobílém stylu, stejně jako ložnice.

V první ložnici, ležel na posteli už spící Draco a v náručí stále svíral Hermionu, která se k němu tiskla, také už ponořená do hlubokého spánku. Will jim potichu zavřel dveře a spolu s Harrym se vydali do druhé ložnice. Zuli si boty, Harry si svlékl i oblečení, protože na rozdíl od zmijozela na sobě neměl pyžamo. Poté si oba vlezli do postele a přitulili se k sobě. Nebelvír zatím od astronomické věže neřekl ani slovo. Will po pohladil po černých vlasech. „Prospi se. Teď tu máme takový náš vlastní byt. Nemusíme z něj zítra ještě odcházet, jestli chceš. Bude neděle, poprosím Dobbyho, aby sem tobě i Hermioně přestěhoval všechny věci. Stejně tak mě a Dracovi. Budeme tady, ano? Kašli na ostatní. My tě milujeme, lásko. A nedovolíme, aby ti někdo ublížil." zašeptal a vtiskl mu polibek do vlasů. „Dobře, zůstaneme tu zítra, prosím? Nechci ještě vidět ostatní." popotáhl a ještě víc se k němu přitulil. „Samozřejmě. Teď se zkus prospat." pohladil ho po zádech a za okamžik, už slyšel pouze pravidelný dech, spícího nebelvíra...

Ahojky 👋🏻
Tak další kapča je opět zde😁❤️
Jako vždy budu ráda za jakékoli ohlasy, či názory❤️ tak zase příště u další kapitolky 💞

Vaše Nikča💕
Nox✨