WILLIAM SNAPE |Dokončeno✅

Kapitola 28.-Zpátky v temnotě

Opatrně se posadil. Rozhlédl se okolo sebe. Všude byla jen tma. Zvedl ruku, aby zjistil, zda se okolo něj nachází nějaký předmět. Sáhl však do prázdna. Zamyšleně svraštil obočí. Klekl si a pomalu se pokusil postavit. Šlo to snadněji, než by čekal. Znovu se okolo sebe rozhlédl. „Haló! Je tu někdo?" zvolal a napjatě čekal na odezvu. Neozval se však jediný zvuk. Jako by nikde nic nebylo, dokonce ani pouhý vítr. Divné však bylo, že neslyšel ani svůj vlastní dech. Sáhl si na hrudník. Nezvedal se, takže skutečně nedýchal. Ale jak je to možné? Lidé přeci dýchají, že ano? Teda, alespoň si myslel, že je člověk, podle rukou, nohou a obličeje, na který si momentálně také sáhl. Proč má v hlavě takové prázdno? Kde to zatraceně je?

Možná však byla na místě mnohem lepší otázka. Kdo vlastně je?

Jako by mu někdo četl myšlenky. Přímo před ním se objevilo zrcadlo, velké akorát tak, aby se v něm mohl celý prohlédnout. Opatrně přistoupil blíž. Viděl svůj odraz, ale nepoznával ho. Jako by na chlapce v zrcadle hleděl poprvé v životě. Dlouhé černé vlasy, sahající mu po ramena, ostré rysy v obličeji, onyxově černé oči. Ten obličej, jako by mu byl povědomí. Někdy kdysi dávno ho možná znal. Nyní si však jméno vybavit nedokázal.

Odvrátil pohled od zrcadla. Místnost se zčista jasna otřásla. Byla to vůbec místnost? Nad tím teď nechtěl přemýšlet. Padl na kolena a snažil se přečkat zemětřesení, které procházelo temnotou. Jenže ono nepřestávalo. Bylo nekonečné, stejně jako temnota, ve které se nacházel...

--------------------------------------------------------

Už ani nevěděl, jak dlouho tu byl. Čas tu neubíhal, nikde žádné hodiny, pořád jen tma. Sem tam začalo zemětřesení, které trvalo několik následujících hodin, nebo možná i dní. Nevěděl, nebyl schopen to posoudit. Prostě to za nějaký čas pokaždé odešlo. Občas zaslechl také šepot. Jemný jakoby odněkud z dálky. Nikdy však nebyl schopen rozeznat, co říká. Převalil se na studené zemi na bok a podepřel si rukou hlavu. Zrcadlo tu stále bylo. Nepodíval se do něj. Ten chlapec, kterého tam pokaždé vídal, byl pro něj neznámí. Nerozuměl tomu. Jak dlouho tu ještě bude? Co se tu s ním stane? Očividně nezemře hlady ani žízní, vzhledem k tomu že ani jedno momentálně nepociťoval. Nedýchá a ani nemůže utéct. Tak co má dělat dál? Jak se odsud má dostat.

Nastalo další zemětřesení. Schoulil se více do klubíčka a snažil se opět nevnímat nic okolo. Znovu se ozval ten podivný šepot. Hlasitější než kdykoli předtím, znějící, jako více hlasů najednou. Byl tu stejně jako zemětřesení. Nedokázal rozeznat, co hlasy říkají, i když byl šepot poměrně hlasitý. Chtěl odsud pryč, tak moc chtěl. Ale jak? Jak to má udělat?

Schoulil se ještě víc a objal pažemi svá kolena. Zavřel oči a doufal, že to opět přejde a nastane znovu to poklidné ticho, na které si již poměrně zvykl...

--------------------------------------------------------------

Opět to přišlo. Znovu a ještě hlasitější. Prostor se třásl a nyní už snad stovky hlasů na něj nikoli šeptaly, ale křičely. Bylo to příšerné. Zoufale si zakryl uši a položil si čelo na chladnou zem. Pokaždé byli hlasy i zemětřesení silnější. Nyní to však bylo nesnesitelné. Slzy vzteku a zoufalství opustili jeho víčka a pomalu mu stékaly po tvářích. „UŽ DOST!" zakřičel a bouchl pěstmi do studené země. Zvedl hlavu a pohledem vyhledal zrcadlo, které tu stále stálo, jako jediná věc v temnotě. Přes slzy v očích skoro nic neviděl. Z hrdla se mu vydral tak zoufalý vzlyk, že se sám na chvíli zastyděl. Pomalu se zvedl, aby za stálého třasu okolního prostředí opět neupadl. Přešel k zrcadlu a podíval se na svůj odraz. Nezměnil se, byl stále stejný, i když ho momentálně viděl rozmazaně.

Vzedmul se v něm vztek. Chtěl pryč! Proč nemohl jít pryč? Kamkoli. Sevřel ruce v pěsti. Nehodlá tu být zavřený na věky a koukat na odraz sebe samého, když ani netuší, kdo vlastně je.

Vší silou a se vztekem, který v sobě měl, se napřáhl a udeřil pěstí přímo do svého obličeje v zrcadle. Poté ránu opakoval. Zrcadlo s každým úderem praskalo víc a víc. Z jeho rukou však neztekl ani pramínek krve. Zoufale zakřičel a unaveně padl na kolena. Před ním ležela na zemi hromada střepů, které kdysi sloužily jako zrcadlo.

Zatočila se mu hlava. Všude začalo prosvítat bílé světlo, tak silné, že před ním musel zavřít oči. Jeho tělo mu vypovědělo službu a on opět upadl do bezvědomí...

Ahojky!
Jsem tu zas, spolu s další kapitolou🖤 budu ráda za jakékoli ohlasy a názory❤️
Tak zase zítra 🖤
Vaše Nikča💕
Nox✨