WILLIAM SNAPE |Dokončeno✅

kaptola 19. - vstříc novému

Pětice studentů, tři nebelvírští a dva zmijozelští, spokojeně odpočívala v komnatě nejvyšší potřeby. Will seděl na sedačce a dokončoval svou kresbu, jenž nestihl před snídaní dokončit a na které zobrazoval svého nebelvírského přítele, Harryho.  Zmiňovaný nebelvír ležel natažený s hlavou v jeho klíně a s úsměvem zkoumal jeho zamyšlenou tvář. Líbil se mu pohled na to, jak zmijozel soustředěně hledí na čtvrtku před sebou, jazyk lehce vystrčený, sem tam si něco nesouhlasně broukl a poté v kreslení opět pokračoval.

Na druhém konci prostorné pohovky seděla Hermiona, Draco a malá Alison. Hermiona si četla, nebo alespoň dělala, že si čte. Ve skutečnosti se ze všech sil snažila nesmát, když sledovala, jak se naprosto zoufalý blonďák pokouší uplést Alison copánek.

„Jauva! Opatrně, Draco!" okřikla ho blondýnka, když už jí asi po desáté málem vytrhl všechny vlasy. To už bylo na Hermionu moc a rozesmála se, až jí z očí tekly slzy. „Něco vtipného?" osočil se blonďák a s přimhouřenýma očima se na ní zadíval. „Vždyť jí vytrháš všechny vlasy. Takhle jí to za chvilku nebudeš mít z čeho uplést." otřela si poslední slzy smíchu, odložila knihu a přisunula se blíž k němu. Lehce se dotýkali stehny, ale ani jeden z nich nevypadal, že by měl v úmyslu se odtáhnout. Hermiona zvedla pohled a střetla se s jeho bouřkovýma očima.

Vždycky měl tak nádherné oči?

Ze zamyšlení ji vytrhl Alisonin hlas. „Tak začnete s těma copánkama, nebo ne? To bych dřív stihla uvařit mnoholičný lektvar, než se vy dva k tomu dopracujete." řekla a uraženě si založila ruce na hrudi, stále otočena zády. Oba dva se od sebe rychle odtáhli. Vůbec si neuvědomili, že jsou obličejem pouhých pět centimetrů od sebe. Tváře obou dvou nabraly lehce růžový odstín. Hermiona si nervózně odkašlala a uchopila pramen Alisoniných vlasů, aby se konečně pustila do copánku.

Will s Harrym je jen s úsměvem pozorovali. Tušili, že se mezi nimi něco děje, a to jiskření bylo téměř hmatatelné. „Myslíš, že si to někdy přiznají?" zeptal se Harryho šeptem a kývl k nim hlavou. „Ty dva? To já dřív porazím Voldemorta." Uchechtl se, ale jakmile spatřil Willův zachmuřený výraz, omluvně ho pohladil po tváři. „Neměl bys takhle mluvit, lásko. Není to nemožné, ty to dokážeš. My to dokážeme, společně. Budu tu s tebou, až do konce." odhrnul mu rozčepýřené vlasy z čela a jemně pohladil tenkou jizvu ve tvaru blesku. „Já vím." odpověděl nebelvír a spokojeně pod tím dotekem zavřel oči.

Zbytek dne proběhl v příjemné atmosféře. Než všichni ulehali do svých postelí, nastalo poněkud dusno. Ani si nemuseli říkat proč. Všech pět se obávalo zítřka. Největší důvod k obavám měl samozřejmě Harry, ale špatní z toho byli všichni. Ani Willův kocour Fousek, nebo Harryho sova Hedvika jim nedokázali zvednout náladu, jako tomu bývalo obvykle.

Popřáli si dobrou noc. Aniž by nad tím moc uvažovali, už si předem stanovili spací pořádek. Harry spal v ložnici s Willem, Hermiona s Dracem a do třetího pokoje se nastěhovala Alison.

Will si přitáhl již oddechujícího Harryho blíže k tělu a jemně ho políbil do vlasů. „Zítra bude všechno dobré, uvidíš. Nedovolím, aby ti někdo ublížil." zašeptal, i když věděl, že ho nebelvír již dávno neslyší. Zrak mu padl na zářící růži vedle stolku a rty se mu zformovaly do úsměvu. Vypadala naprosto stejně jako v den, kdy ji od Harryho dostal. A v hloubi duši doufal, že tak bude vypadat už navždy...
Druhého dne ráno, už všichni s lehkým zpožděním nervózně scházeli schody, vedoucí do velké síně, na snídani. Harry s Willem šli ruku v ruce jako první, následováni ostatními. Ve vstupní síni zmijozel nebelvírovu ruku lehce stiskl, na znamení opory. „Připraveni?" zeptal se blonďák a zhluboka se nadechl. „Připraveni." odpověděli sborově a pevným krokem vešli do velké síně.

Veškerá konverzace mezi studenty rázem ustala. Všichni na ně zůstali zírat s pusou dokořán, s  pohledem upřeným na jejich propletené prsty. Někteří nejspíš báchorce odmítali uvěřit, takže to pro ně byl nyní trochu šok. Několik studentů si na ně ukazovalo a něco šeptali, jiní měli na tváři úsměvy a ukazovali jim zdvižené palce. Nad tím se pětice jen pousmála. Pak jim ale padl zrak na žáky nebelvírského stolu. V jejich pohledech bylo tolik nenávisti a odporu, že to dvěma nebelvírům sevřelo srdce. Alison si z nic nic nedělala, koneckonců se s těmito pohledy setkávala prakticky denně. Will odtáhl Harryho ke zmijozelskému stolu a posadil se s ním na samý kraj. Draco udělal totéž, tlačící svou rukou do Hermioniných zad. Alison je spěšně následovala. Zmijozelští se nijak neprojevovali. Tvářili se naprosto lhostejně, až na pár zamračených, či zkoumavých pohledů.

„Jsi v pohodě?" zeptal se černovlásek a nebelvír jen stroze přikývl. Poté sáhl pro sklenici marmelády, snažíc se o normální chování. Ostatní ho napodobili a pustili se do snídaně. Po pár minutách se síní opět rozezněl tlumený zvuk hovoru ostatních studentů, a všichni si spokojeně oddechli. „Tak, to bychom měli. Ještě, že máme všechny hodiny dneska společné." vydechl Draco a poté se otočil na nejmladší z jejich pětice. „Zvládneš to, Ali?" Alison se jen spokojeně zakřenila. „Si piš. Úplně v klidu."

„Jsi si jistá, škvrně?" zeptal se s obavami Will. „Nechceme, aby si kvůli nám měla potíže." blondýnka se na něj pouze dotčeně podívala. „Tak hele frajere, je mi už jedenáct a nejsem žádný malý mrně. Dokážu se o sebe postarat." to už nikdo z nich nevydržel. Ignorující pohledy ostatních, se rozchechtali na celé kolo.

„ No jasně, že dokážeš. Už o tom vůbec nepochybuji, škvrně." sípal Will a otíral si z tváře slzy od smíchu. Ta malá nebelvírka ho nepřestávala překvapovat. Občas se člověku opravdu nechtělo věřit, že jí je skutečně pouze jedenáct let.

„Měli bychom jít, za chvíli začíná vyučování." připomněla jim Hermiona, které už taky na tváři hrál jemný úsměv.

Všichni se jako na povel zvedli a zamířili ven z velké síně, vstříc vyučování a novému dobrodružství.

Ahojky
Tak jsem zase tu❤️ doufám, že se vám příběh stále líbí a ještě vás neomrzel😅 budu ráda za jakékoli ohlasy 💞
Tak zase příště💕

Vaše Nikča 💞
Nox✨