Slush- |Avengers|

5. Doktor pro všechny případy

,,Tak se uvidíme opět zítra," pousmála jsem se na blonďáka a lehce kývla hlavou. Pár tmavých kudrlin mi spadlo do obličeje, ale ty jsem rychle odhrnula a zandala za ucho.

,,Hezky se vyspěte. A ještě jednou moc děkuji za krásně strávený den," oplatil mi to se vší slušností, která je hodna Kapitána Ameriky.

,,Promiňte mi ještě jednou to kino. Opravdu jsem se snažila vyvléknout z toho rodinného oběda, ale neprošlo mi to. Snad vám nevadí, že s vámi půjde agentka Stark?" nejistě jsem se pousmála a doufala, že tohle moje dohazování neprofoukne. Naštěstí jeho tváře pouze nabraly sytě červeného odstínu a lehce pokýval hlavou s větou: ,,Vůbec ne. Agentka Stark je moc sympatická a atraktivní dívka."

Svůj úsměv jsem ještě roztáhla a v očích se mi jistě objevily jiskřičky.

,,Skvěle, tak se uvidíme zítra. Nashle," mávla jsem jen tak symbolicky rukou a vydala se tmavou chodbou SHIELDské základny směrem k mé kanceláři. Slyšela jsem jak za mnou zabouchl dveře a moje kroky jak se ozývaly hlasitě dlouhou chodbou.

Zalezla jsem do kanceláře a svlékla svůj bílý plášť, který jsem ihned vyměnila za béžový kabát. Popadla svou kabelku a vydala se domů. Venku bylo již šero a navzdory tomu, že se ručičky hodinek pohybovaly kolem osmé hodiny večerní, bylo v ulicích Washingtonu celkem hodně lidí. Na poměry zapadlé uličky v hlavním městě USA tu bylo až nepřirozeně živo a mně se za nedlouho dostalo odpovědi proč.

Asi dva bloky od výše zmíněné ulice se nad panelovým domem vznášel kouř a dým. S nechápavým výrazem jsem vyběhla na hlavní ulici a rychle zamířila k domu. Na chvíli mě oslepil příval modrého světla a zvuky sirény přehlušily výkřiky přihlížejících. Teprve teď jsem zpatřila velké plameny šlehající až do výšky padesáti metrů. Rukou jsem si zděšeně zakryla pusu a tiše vydechla. Ve vzduchu byl cítit kouř a benzín.

,,A sakra," zamumlala jsem a rychle se vydala k blízkým lékařům a hasičům. Z kabelky jsem vyhrabala vizitku SHIELDu a přiklusala ke skupince záchranářů.

,,Jsem Juliet Wilson, lékařka, chci pomoc. Dejte mi nějakého pacienta a já ho ošetřím!" překřičela jsem všeobecnou paniku a vřavu. Jeden z lékařů na mě hodil pohledem a druhý hasič mě nevěřícně pozoroval.

,,Je mi líto slečno, ale je to kritický stav a nejsme vybaveni na okamžité ošetření a navíc nemáme jistotu a nesmíme pacienta svěřit někomu cizímu," oznámil mi hasič. Svou ruku s kartou SHIELDu jsem přesměrovala přímo před jeho obličej a naštvaně svraštila obočí. Pozorně si to prohlédl a jeho kamenný výraz se změnil na překvapený.

,,Eh...to mění celou situaci, i tak ale nejsem zcela pře-"
,,Juli? Nešálí mě zrak?" přerušil hasiče blízký doktor.
,,Stevene? Ráda tě zase vidím, ikdyž ne v úplně vhodnou chvíli," uchechtla jsem se na lékaře, který mi byl až moc dobře známý. Rychle jsem ho objala a vyzvala ho, aby mi přidělil nějakého zraněného, který potřebuje lékařskou pomoc.

,,Pojď, určitě se pro tebe pacient najde," pronesl, vzal mě okolo ramen a protáhl se se mnou kolem hasiče.

,,Ale doktore Strangi..." začal protestovat hasič, ale zbytek jeho věty se ztratil v hluku, když jsme společně se Stevnem procházeli kolem spousty lidí na nosítkách nebo již v sanitkách.

,,Nevěděl jsem, že se opravdu staneš doktorkou. Posledně jsi na přednášce vypadala dost...unaveně a nezaujatě," začal s konverzací, jak jsme pomalu směřovali k davu otřesených obyvatel domu, který byl stále ještě v plamenech.

,,Je fajn, že na mě vzpomínáš jako na nezaujatou a unavenou studentku medicíny," odfrkla jsem si.

,,Pořád stejně vtipná a plná humoru," uchechtl se a zakroutil nade mnou hlavou.

,,Ty jsi se taky skoro nezměnil. Pamatuji si tě sice hlavně v obleku, ale i volný modrý oblečení ti sluší," usmála jsem se.

,,Díky, teď ti ale přenechám tohle zlatíčko. Nevíme jak se jmenuje, ani jestli jsou její rodiče v pořádku. Nadýchala se dost kouře a na holeních a předloktí má rozsáhlé popáleniny. Hodně štěstí." poplácal mě Steven po zádech.

,,To nebude potřeba," mávla jsem nad tím rukou a sklonila se k dívce, které mohlo být kolem jedenácti let. Měla světle hnědé vlásky ve kterých se leskl popel a prach a zářivě zelené oči zarudlé a napuchlé od kouře a pláče. Její ruce byly napuchlé a pokryté puchýři. Na nohou měla přiškvařené kalhoty k tělu a na některých částech holení i rozsáhlé černé skvrny. Povzdechla jsem si a přidřepla si k ní.

,,Ahoj, já jsem Juliet Wilson, jak se jmenuješ ty?" zkusila jsem to zlehka, sundala si kabát a hodila ho na zem vedle sebe. Z kabelky jsem vytáhla gumové rukavice a z blízké lékárničky, kterou mi ještě podal Steven jsem vytáhla chladící sterilní polštářky a obvazy.

,,Jsem Ca-Cassidy C-Coulson," zamumlala dívka a z očí jí vytryskly slzy. Trochu jsem sebou trhla při jejím jméně, ale nic nenamítala.

,,Kde máš rodiče, Cassidy?" zeptala jsem se mile a podívala se jí do očí. Z kabelky jsem si vyndala lahev s neperlivou vodou a hadrový kapesník, který jsem následně navlhčila a Cassidy ruce jím lehce ochladila.

,,T-tatínek je v práci-i a ma-maminka zůstala v-v domě," zašeptala roztřeseně.

,,Jen klid," řekla jsem pevně a zlehka začínala pokládat sterilní čtverce na dlaně a mezi prsty.

,,Určitě budou v pořádku. Slibuju," ujistila jsem ji.

Pomocí trojcípého šátku jsem uvázala takzvanou pacičku kolem jejích dlaní, a pak jsem se přesunula na nohy, které na tom byly snad ještě hůř.

Za několik minut jsem ji předávala sanitářům, kteří ji už mohli bezpečně odvést do blízké nenocnice. Úlevně jsem si oddechla.

,,Doktorko Juliet?! Juliet, kde je?!" ozval se mi za zády nálehavý hlas. Otočila jsem se za ním a spatřila nervózní a vystrašený obličej agenta Coulsona. Na misi proti Hydře mu z čela neskápne ani kapka potu a teď byl úplně mokrý a vystresovaný.

,,Hlavně v klidu Phile. Je v pořádku, až na pár sedřenin a spálenin. Dostane se z toho během dvou týdnů. Teď ji odvezli do nemocnice svatého Vavřince," uklidnila jsem ho a vtáhla ho do vřelého objetí. Trochu stiskl má ramena a já se ho pokoušela uklidnit poplácáním a hlazením po zádech.

,,Bude v pořádku. Neboj," pousmála jsem se a odtáhla se od něj. Trochu pokýval hlavou a utřel si pot z čela a slzy z tváří.

,,Děkuju, uvidíme se zase v práci," zamumlal, odebral se ke svému autu a vyrazil za svou dcerou.

,,Juli! Ještě tady!" zavolal na mě Steven a zamával. Rychle jsem se protáhla davem na druhou stranu a začala se věnovat mladíkovi s pohmožděným kotníkem a natrženým obočím, které rozhodně potřebovalo zašít.