Slush- |Avengers|

2. Spal jste Kapitáne

Ráno jsem se jako obvykle převlékla do džínové sukně a žluté košile.
V koupelně jsem si rozčesala husté černé vlasy a nechala je spadat na ramena. Světle modré oči jsem zvíraznila řasenkou a rty přejela malinovým balzámem.

V kuchyni, do které zářily paprsky zrovna vycházející slunce, jsem si z lednice vytáhla mrkev a hned si ji začala chroupat. Na stole jsem popadla již zmiňovanou složku, kterou jsem měla v plánu přečíst dnes ráno v kanceláři a hodila ji do kožené kabelky. Zamávala jsem na Sama, který seděl u stolu a cpal se cornflakesi a s popřáním hezkého dne se vydala do předsíně.

Přehodila jsem přes sebe lehký béžový kabát a na něj připevnila vizitku SHIELDu, obula si tenisky a s bouchnutím domovních dveří se vydala do práce.

Během dvaceti minut jsem dorazila před nenápadnou budovu uprostřed Washingtonu. Rozhlédla jsem se po pusté ulici a ukázala svůj obličej na kameru, která byla připevněna na rohu budovy. Prosklené dveře se otevřely a já vklouzla do vstupní haly, kde už se to hemžilo agenty, kteří přicházeli do práce, i těmi, kteří odcházeli z nočních misí domů.

Na první pohled obyčejná bílá budova byla ve vnitř čistá, útulná a moderní základna. Neodehrávalo se zde všechno, ale i tak tady bylo jako každé ráno dosti živo. Dneska to ale vypadalo spíše zmateně a mně se za chvíli dostalo odpovědi proč. 

,,Všem agentům, Kapitán Rogers utíká! Opakuji, Kapitán Rogers na útěku," ozvalo se a všichni tak zpozorněli, ale jakmile zpatřili vysokého blonďatého muže v bílém tričku jak bosý utíká směrem ke mně, tedy vlastně k východu, který byl za mnou, všichni agenti se rozeběhli za ním a snažili se ho zastavit. Já tam pouze překvapeně stála neschopna pohybu a pozorovala jak pohledný blonďák běží sem.

,,Dobré ráno, slečno. S dovolením," pozdravil taktně a lehce mě odstrčil, aby mohl proběhnout ven. Určitě bych tam stála ještě dlouho poté a hleděla za ním, ale to by nebyl SHIELD.
,,Doktorko Wilson, musíme jít," oslovil mě právě zjevený Fury a už mě táhl k černému autu.

Bylo to strašně rychlé. Nasedli jsme do vozidla a během deseti vteřin obklíčili Kapitána Rogerse a tím mu znemožnili jakýkoliv pokus o útěk. Fury si evidentně potrpí na dramatičnost.

Vylezl z auta a pokynul mi ať jdu s ním. Vyšel před Kapitána a já se držela za ním, ale tak abych měla výhled na Rogerse a on na mě. Zpozoroval mě a s neutrální maskou přikývl. Moc jsem neposlouchala, byla jsem zaneprázdněna prohlížením si Kapitánova vypracovaného těla. Ale notak, Juliet, chovej se trochu profesionálně!

,,Jaký šok?" zeptal se Rogers.

,,Spal jste Kapitáne...skoro sedmdesát let." odpověděl Fury. Rogersova grimasa vypovídala o všech jeho pocitech. Byl šokován, lehce zděšený možná i překvapený a v očích mu probleskl smutek.

,,Toto je doktorka Wilson," poukázal na mě Fury a já udělala pár kroků vpřed.
,,Bude Vás provázet nadcházejícími měsíci na každém kroku. Cokoliv byste potřeboval bude to ona, která to zařídí. Také bude dělat zdravotní testy a bude kontrolovat váš zdravotní stav," pokračoval. Nejistě jsem udělala pár kroků ke Kapitánovi a natáhla k němu ruku. Podezíravě se na mě podíval, ale nakonec si se mnou potřásl.

,,Doktorka Juliet Wilson," představila jsem se a věnovala mu široký úsměv.
,,Kapitán Steven Rogers." oplatil mi a pokusil se mi úsměv oplatit.

---

,,Pojďte za mnou Kapitáne," pokynula jsem mu a vydala se chodbou do mé kanceláře. Otevřela jsem mu dveře a naznačila aby se posadil na lehátko. On tak učinil. Od té doby, co mi byla tahle pracovna přidělena, jsem s ní neudělala skoro žádnou změnu, až na to, že mi ke zdi na jedné straně místnosti přibylo lehátko a pár nezbytných přístrojů pro provádění základních vyšetření. většinou jsem si pacienty do kanceláře nezvala, ale občas to byly nevyhnutelné konzultace.

,,Prosím, sundejte si tričko a uvolněte se," poručila jsem. Steve se tiše rozhlížel po místnosti, ale když jsem na něj promluvila, věnoval mi upřený pohled, ale ihned na to poslechl.

Já si odložila kabát, který jsem stále měla na sobě a vyměnila ho za bílý plášť, jenž jsem vytáhla ze skříně. Pak jsem zaťukala na jedny dveře, které vedly z mé pracovny do kanceláře Marthy. Po chvilce vykoukla její hlava.

,,Martho, prosím, zavolejte mi sestřičku Jackson. Děkuji." usmála jsem se na ni a zase zavřela. Schválně jsem nechala Rogersovi prostor porozhlédnout se po mé pracovně a utřídit si myšlenky.

Vyndala jsem tedy z kabelky jeho složku a nenápadně si přečetla první odstavec.
Kapitán Steven Grant Rogers, 25 let, sérum supervojáka podáno doktorem Erskinsem a Howardem Starkem v roce 1942, narozen 1918 v Brooklynu, otec i matka zesnulí.

Tak to jsem se toho hodně dozvěděla. Měli by si v tom udělat trochu pořádek. Mně je jedno že je z Brooklynu a že má mrtvý rodiče. To já taky a nikdo mi to do složky nepíše.

Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání. Odložila jsem složku na stůl, vydala se ke dveřím a otevřela je. Za nimi stála usměvavá blondýnka Sarah. Měla na sobě jako vždy světle modrý obleček s červeným křížem na levé straně hrudi a na hubených dlouhých nohou boty na podpatku a modré návleky.

,,Pojď dál, ale slib mi, že nebudeš křičet,vyvádět a ani flirtovat. Prostě mi jen budeš při ruce," upozornila jsem ji tiše a pustila ji dál. Hned zakotvila pohledem na Kapitánovi bez trička.

,,Mám halušky, že ano doktorko?" zeptala se mě tiše. Jen jsem se zasmála a stoupla si mezi ni a Rogerse. 

,,Kapitáne, toto je sestřička Sarah Jackson. Sarah, tohle jistě víš kdo je, ale i tak, představuji ti Kapitána Stevena Rogerse," kývla jsem na oba. Steve jí podala ruku a vstal a tím jí umožnil lepší výhled na jeho svalnatou hruď a vysokou postavu. Sarah na něj jen koukala s otevřenou pusou, a tak jsem do ní musela trochu kopnout. 

,,Au! Co blbneš? Ani na hezkýho chlapa se nemůžu podívat?!" zašeptala uraženě, ale asi trochu moc nahlas, protože Rogers, jako na povel, zrudl.

,,Takže se do toho pustíme. Kapitáne Rogersi, prosím posaďte se a sestřička vám změří tlak. Jelikož v sobě stále máte jisté sérum, tak musíme počítat, že některé hodnoty budou přesahovat normál," pokynula jsem blondýnce Sarah a pokusila se tak zamaskovat tu trapnou chvilku.

Já jsem si připravila novou čistou složku s již předepsaným nadpisem Kapitán Steven Rogers- SUPERVOJÁK

Otevřela jsem ji a na stole našla nějakou propisku, která by měla psát a tou si zapsala dnešní datum do pravého horního rohu složky.

Propisku jsem si schovala do kapsy v plášti a složku nechla položenou na stole, na kterém se hromadilo množství všemožných papírů.

Všude samý papíry! Všechno ten zpropadený SHIELD potřebuje pětkrát okopírovat, dvakrát zálohovat, vlastnit tři originály a tucet podpisů! Všude samý složky, a pak se Sarah a Veronica divý, že mám pořád v té kanceláři bordel.

Pomyslela jsem si při pohledu na svůj pracovní stůl a otočila se s nenuceným úsměvem na Kapitána a Sarah, která měla velký problém držet profesionální výraz a nezačít slintat nad tělem, podotýkám devadesátiletého, Rogerse.

Sarah mi nadiktovala hodnotu změřeného tlaku a já ji následně zapsala do čisté složky.

,,Teď odebereme trochu krve a pošleme ji na rozbor do laborky, změříme tep, srdce a také chceme trochu vašeho potu, takže až to sestřička vše změří půjdete si zaběhat," oznámila jsem a stále si zapisovala do složky.

Sarah zatím popadla forendoskop a dala se do poslouchání Rogersova srdce.