Slush- |Avengers|

10. Vzpomínám

16.11.2007

Nadporučík Juliet Steaparty zrovna přemýšlela nad svým počínáním ohledně poslední mise, která nedopadla zrovna podle jejích představ a původních plánů, protože se dva letouny poškodily natolik, že spadly do moře a nikdo z posádek se zatím neozval ani neobjevil. Byla z toho celá nesvá a její dovolená tomu také moc nepomáhala. Místo toho, aby si společně se sourozenci užívala hraní deskových her, seděla ve svém starém stísněném pokojíčku na posteli v domě, ve kterém vyrůstala, a vymýšlela plán na průzkumnou misi. V hlavě jí pořád běhaly myšlenky na práci.

Američani si spokojeně žijou plní nevědomosti, jaká válka zrovna probíhá v západní Asii. Připadalo jí to jako manipulativní cenzura, kterou měl každý před očima, protože nechtěl vidět opravdový svět. Možná bylo potřeba vidět jen šťastné konce a krásné, usměvavé princezny, které si zažívají své 'až do smrti', ale bylo by potřeba někdy odstranit cenzuru a otevřít oči dokořán, abychom si uvědomili, co všechno se děje.

Ženě s kudrnatými vlasy se třásl spodní ret a nervózně si mnula ledové ruce, které měla složené v klíně, jak usilovně přemýšlela o plánu, jak zachránit nevinné životy. Byla sama se svými myšlenkami a nevěděla, zda je to to, co potřebuje nebo to, čemu by se v momentálnó situaci měla vyhnout. Měla přeci zaslouženou dovolenou, zasloužený odpočinek doma s rodinou, která v připzemí v obýváku se smíchem, který doléhal až k ženě do poloje, hrála Monopoly.

Na pár vteřin ženu pohltil pocit bezpečí a rozhodla se, že si dovolenou užije, když v tu se domem přestal rozléhat spokojený smích.
Ozval se hysterický výkřik, panický křik a střelba. Silné rány střelné zbraně se ozývaly v pravidelných a velmi krátkých intervalech. Jako melodie, kterou zná Juliet jako své vlastní boty.

Po prvotním šoku se černovláska rychle sebrala a ze svého nočního stolku popadla revolver ráže 45 a spěšně vyběhla z pokoje.

Ta scenérie, kterou uviděla se jí vryla do paměti jako do náhrobku byla vyryta data narození a úmrtí...
-----

Sedím doma na dřevěné židli u stolu a klepu se. Strašně moc se třesu strachem, nervozitou, vinou...

Je to přesně pět let. Probleskne mi hlavou a já jen podvědomně doufám v to, že jsem velmi špatný matematik. Už je to přeci tak dlouho...

Žaludek mám jako na vodě a každou chvílí jsem připravena popadnout blízký umělohmotný žlutý kýbl a svůj oběd tam vyklopit. Ruce mám na složené na klíně a podupávám si pravou nohou. Očima kmitám po svých roztřesených bledých dlaních a čekám, kdy zazvoní telefon. Ani nevím, jaký hovor očekávám.

Je mi jedno jestli bude volat Fury s tím, že mám padáka, Sam, který chce vědět jaký je rozdíl mezi polohrubou a hladkou moukou, Kapitán aby mě seřval co si to dovoluju mu dohazovat holku (i když vím, že by to v životě neudělal), Jenifer, která je v rozpacích a chce mi děkovat protože jsem jí pomohla ke štěstí nebo Hydra, že mě v pátek unese a bude chtít výkupné. Je mi to jedno! Jen ať ten telefon začne vibrovat, zpívat, vydávat jakýkoli zvuk! Potřebuju někoho slyšet. Chci aby mi někdo podal nějakou informaci! Jakoukoliv! Kdokoliv!

Ding! Dong! Ding!

Ozval se domovní zvonek a já okamžitě vystřelila k vchodovým dveřím. Zprudka jsem je otevřela až málem vypadly z pantů a s očekáváním se podívala na osobu před sebou. Spíše osoby.

,,Eh...co vy tady? Chcete jít dál?" usmála jsem se nuceně na Joshe, Veronicu a Sarah a při tom se snažila zakrýt své třesoucí se ruce za zády a výraz plný boleti překroutit v falešný úsměv.

,,Tak hele, kočko, okamžitě vyklop co máš s tím vojáčkem nebo to z tebe vymlátíme," začala nekompromisně a neoblomně Veronica a její černé oči mě znalecky prohlížely.

,,Ehm...vůbec nevím o čem to tady mluvíte," zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. Můj vztah se Stevem bylo teď to poslední, co jsem potřebovala řešit.

,,Juliet!" zavřískli všichni tři naráz výhružně.

,,Jen jsem mu dohazovala Starkovou," zašeptala jsem, nevinně pokrčila rameny a pohlédla na svoje Duflex boty.

,,Cože?!" vyhrkli zase všichni na ráz.

,,Nic mezi námi není, jasný?! Jen jsem mu, chtěla pomoc. Vždyť mě znáte... 'Juliet Wilson-Steaparty, ta milá Juli'," usmála jsem se smutně nad vzpomínkou z armády. Bylo vtipné slýchávat od mých podřízených 'ta milá Juli'. Jakoby nevěděli, co jsem schopna provést v akci.

Všem ztuhly výrazy. O tomhle jsme nikdy nemluvili. NIKDY. Sice o tom věděli, ale já ani oni jsme se k tomu dál nevraceli. Do teď... Vlastně jsem to z úst vypustila omylem. Nechtěla jsem, aby mě litovali, aby si na to vzpomněli, ale pod tím tlakem, který jsem si celý dnešní den vytvářela jsem to omylem řekla. Pod návalem agonie to ze mě vypadlo úplně automaticky.

,,Ach Juli!" padla mi kolem krku Veronica, která se vzpamatovala jako první a přitáhla si mě do pevného objetí.

,,Tak dneska tady s tebou zůstáváme, ať chceš nebo ne," zavelela Sarah svým tónem hlasu, kterému se nedalo odporovat, a taky mi skočila kolem krku. Josh vypadal zmateně, ale také se k nám přidal.

Nevydržela jsem to. Nevydržela jsem to a pod veškerým náporem emocí se rozbrečela jako želva...
-----

,,Jednu sýrovou, dvě hawaii a jednu špenátovou s lososem. Díky. Nashle," doobědnala blondýnka, a pak se posadila zpátky k nám na pohovku. Všichni čtyři jsme byli rozvalení na našem gauči v obývacím pokoji a já už v klidu žužlala brčko v kelímku s kolou. Kalorická bomba, která se dá pít. Jak uklidňující.

Kolem nás byli poházené kapesníčky a zbytky sušenek a čokolády. Připadala jsem si jako puberťačka, když se s ní rozešel kluk, ale u mě to bylo horší. Mě odešla celá rodina. Dnes to je přesně pět let. Pět let jsem sirotek. Čtyři roky jsem Wilson, ne Steaparty, a taky se už pár let mohu pyšnit titulem MUDr.

,,Hele a co Sam? Nějaké změny?" zeptala se Veronica. Nadzvedla jsem jedno obočí.

,,Jak jako změny? Jako jestli spolu náhodou nechodíme nebo nespíme?" uchechtla jsem se.

,,No...jo."
,,Ne! Notak Veru! Vždyť jsme sourozenci. Sice jen podle papíru, ale jo." rozhodila jsem rukama, a tak omylem praštila Joshe a podle jeho výrazu jsem usoudila, že dost nešikovně a bolestně.

,,Ježiši promi-"
,,Co se děje?" ozval se ze dveří do obýváku Sam a tázavě se na nás všechny díval. Pak, ale změnil výraz na zamyšlený a po chvíli se jeho grimasa změnila na provinilou, smutnou a zmatenou.

,,Dneska je výročí, co?"
,,Hmm..." zamručela jsem a pohled opět směřovala k zemi.
,,Mám dojít pro zmrzlinu?" nabídl se okamžitě a bez jakékoliv odpovědi vystřelil do kuchyně a o necelých čtyřicet vteřin později byl zpátky i s kýblem vanilkové zmrzliny. Pousmála jsem se nad jeho empatickým jednáním a trochu se posunula, aby se vešel k nám na gauč.

A tak jsme tam seděli, jedli zmrzlinu a brečeli.