Slush- |Avengers|

34. Tak blízko a přitom tak daleko

Ležela jsem v posteli a tiskla se na její kraj, až jsem chvílemi málem padala přes její okraj. Hodiny ukazovaly tři ráno, ale moje víčka neměla v úmyslu se zavřít a nechat tak spánku volný průběh. Stále jsem na sobě cítila všechny krásné doteky a slyšela sladká slova. I přes to, že jsem si byla jistá, že ať už se rozhodnu jakkoliv, bude to správně, měla jsem strach. Bála jsem se. Cítila jsem úzkost a chtělo se mi řvát. Vykřičet všechny mé prosby z plných plic a prosit Boha, aby se vyplnily.

Byla jsem ztracená. Všechno se to vracelo. City a láska. Nemůžu. Nechci se zamilovat. Posledně mi to zlomilo srdce. Přímo rozervalo na kousky a já to postupem času musela pracně a bolestně slepit dohromady.

Pomalu jsem se posadila, přitáhla si tenkou deku víc k tělu a z nočního stolku po tmě vytáhla starou pomačkanou fotku. Rozsvítila jsem lampičku a s úsměvem se na ni dívala.

Byla jsem na ní já, líbající se s pohledným mladíkem oblečeným v tipickém leteckém oblečení a za námi byl starý letoun používaný za dob druhé světové války. Byl to náš oblíbený letoun. Pokřtili jsme ho SF-23.4.03/3.4.06.

Jako Steaparty a Foster. 23.4.2003 jsme se potkali a 3.4.2006 se zasnoubili...o dva týdny později zemřel, jak už jsem zmínila na pneumotorax. A byl konec. Konec.

Zpátky k fotce. Byla jsem na ní s Kevinem asi pět týdnů před zásnubami. Už jsme přemýšleli o společné budoucnosti. Chlapeček by se jmenoval Sam, neboť právě Sam nás seznámil a holčička by byla Marigold, jako moje babička. Bylo to všechno růžový, jako červánky na zapadájící obloze, ale i po přenádherném západu slunce může nadejít temná noc. A přesně tak to bylo.

Teď, po několika letech, kdy byla v mém životě bílá čára, se objevil on a já jen čekám, kdy zase nastane ta temná noc. Ta černá čára, která přetře dosavadní bílou. A bude konec.

Tak živote, teď si do mě kopni!

,,Hej Juli," ozvalo se a já sebou vyděšením trhla.
,,Neplakej," zašeptal. Ani jsem nezaznamenala mokré kapky, které mi smáčely tváře a dopadaly na moje triko.

,,Prosím, ne kvůli mně," dodal tiše a skenoval mě modrým pohledem.
Usmála jsem se nad tónem, kterým to řekl. Byl tak milý a starostlivý. Takovým tónem, který jsem slýchávala jen málokdy a věděla, že je vyšetřený jen a jen pro mě.
,,To nejsou slzy kvůli tobě. To jsou slzy pro tebe," řekla jsem s náznakem úsměvu a hřbetem ruky si setřela slzy.
,,Juli," dotkl se mého ramena a já sebou opět trhla až jsem opravdu spadla z toho kraje postele, na kterém jsem se do teď mačkala. Vyškrábala jsem se na nohy a postavila jsem se před postel a vyděšeně těkala pohledem z fotografie, kterou jsem drtila v ruce a Buckym, který vypadal, že se každou minutou kvůli mému chování rozbrečí.

Slzy mezitím zasichaly na mých tvářích.

Viditelně jsme se oba propadali do propasti. Bylo nesnesitelné ticho a ani jeden z nás se nehýbal. Chtěla jsem křičet a brečet a nadávat a obejmout Buckyho, schovat se v jeho náručí a poslouchat tichá slůvka útěchy. Ale zase se ozýval zdravý rozum a křičel mi do ucha:

,,Juliet Hazel Wilson! Okamžitě se seber a udělej něco smyslupeného nebo-!"
,,Má krásně řezaný obličej, všimla sis?" zapletlo se do toho i srdce. Jo.
,,Tak hele, teď je zapotřebí myslet racionálně!"
,,A to neodolatelné tělo. Hele Juliet, komu by nepřišla kovová ruka sexy?"
,,Mně, ZDRAVÉMU ROZUMU určitě ne!" začal rozum vyšilovat.
,,Vidíš ty oči? Jak tě propalují modrým pohledem plným bolesti, kterou ROZUM způsobil?!"
,,Já?!"
,,Vlasy mu padají do tváře. Jak by asi vypadal s culíkem?"
,,Opovaž se-" začal rozum, to už jsem ale zandavala fotku zpět do šuplíku a brala hřeben.