Slush- |Avengers|

7. Trochu jinak, ale stejně

,,Sakra!" zaklela jsem, když jsem uklouzla na namrzlém chodníku a to zapříčinilo můj tvrdý dopad na studenou zem.

,,Jakej idiot to sem dal?" zamumlala jsem pro sebe a opatrně se postavila. Trochu mi luplo v zádech, ale jinak to bylo v pohodě.

Dobelhala jsem se tedy nakonec do SHIELDské základny a bez nějakých větších zdržení se ihned vydala za Kapitánem. Musela jsem se s ním setkat ještě před šestou, kdy podávají večeři a nikoho k pacientům už nepuští.

A vzhledem k tomu, že jsem dneska měla noční a ta mi začínala v šest, tak jsem jaksi nestíhala. Sestřičky bývají nekompromisní, co se návštěvních hodin týče. Sama přeci jen znám pár sestřiček.

Ani jsem se neobtěžovala přvléknout si kabát za bílý plášť a bez jakékoliv známky mého titulu jsem vtrhla do Kapitánova pokoje s číslem 342.

Polekaně ke mně zvedl pohled a rychle něco schoval pod peřinu. Co to? Nechápavě jsem zamrkala, a pak si uvědomila svou chybu.

,,Eh...Pardon, já jen, že," zakoktala jsem se a pohledem těkala po místnosti.
,,Chtěla jsem Vám jen popřát dobrou noc a ujistit se, že dnes bylo vše v pořádku," vydrala jsem ze sebe.

,,Ehmm...Myslím, že nenastaly žádné potíže," zamumlal nazpátek.
,,To je dobře," pokývala jsem nejistě hlavou.
,,V tom případě dobrou noc, Kapitáne," řekla jsem nakonec a s rudými tvářemi opustila jeho pokoj.

Panebože, to byl trapas. Pomyslela jsem si, ale i s čistým vědomým, že jsem Steva zkontrolovala jsem se vydala do kanceláře.
-----

Poklidně jsem seděla ve svém křesle v kanceláři a prostudovávala starou složku Kapitána Rogerse. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou vzhledem k situaci, ale nějak jsem se s tím srovnávala. Hodiny ukazovaly asi půl čtvrté ráno a moje kruhy pod očima si za takovou hodinou taky pěkně stály. Vydržela jsem už hodně nočních směn a tak jsem neviděla jediný důvod, proč mám pocit, že vypadám jakobych právě vstala z mrtvých. Vydržela jsem do teď vzhůru s pár hrníčky kávy a tabulkou čokolády což byl přijatelný průměr.

,,I'll be there for you..."
Rozezvonil se po kanceláři můj osobní telefon. Trochu jsem sebou trhla při hlasitém zvuku znělky z Přátel a pohledem naštvaně hodila po vibrujícím telefonu. Na ikonce blikalo jméno FURY:-[  a to nevěstilo nic dobrého...

,,Tady doktorka Juliet Wilson. Co si přejete?" řekla jsem při přikládání sluchátka k uchu.
,,Chtěl bych Vaši definitivní odpověď na moje rozhodnutí ohledně převelení do Triskelionu," ozval se jeho specifický nevrlý hlas.

Proč mi probůh volá ve čtyři ráno?

,,Eh...Já, myslím," začala jsem a moje zorničky se rozšířily zděšením. Úplně jsem na to zapomněla, ale neměla jsem příliš času se zabývat následky své budoucí odpovědi. Fury nebral 'ne' jako odpověď.

,,Ano. Nechám se převelet na Triskelion," odpověděla jsem nakonec rozhodnutě.

,,Skvěle. Takže Vás 12. prosince očekávám v budově hlavní ústředí SHIELDu. Přeji hezké ráno," pronesl a bylo zřetelně slyšet jeho potěšení.

S povzdechem jsem telefonát položila a opřela se hlouběji do křesla. Nebyl to ten nejdivnější hovor, který jsem kdy ve čtyři ráno vedla, věřte mi, že u SHIELDu vás skoro nic nepřkvapí, ale byla to ta nejzávažnější konverzace. Nebyla jsem si jistá, zda opravdu chci na Triskelion. Byla mi tady dobře. Měla jsem zde tým, Joshe, Sarah a Veronicu. Byla jsem zvyklá na zdejší ošetřovnu a bude mi stýskat i po těch nepříjemných sestřičkách.

Promnula jsem si kořen nosu a zapřela si bradu rukami o lokty, které jsem si opřela o stehna. Zavřela jsem oči a potichu si začala přeříkávat slova mého staršího brášky.

,,Bude to dobré. Bude to dobré, Juli. Hlavně v klidu."

Z pod víček se mi vynořila kapka slané vody a stekla mi po tváři jako kapička rosy stéká po zeleném listu slunečnice. Telefon jsem nevědomky víc stiskla, div jsem ho nedrtila.

Jestli mi ještě někdo zavolá, přísahám bohu, že to bude to poslední co dneska udělá.