Slush- |Avengers|

3. Hromadný pohřeb

,,Děkuji, a teď vás odvedu do vašeho pokoje jestli dovolíte," usmála jsem se a vzala si od Rogerse podepsané a vyplněné papíry. Blonďák přikývl a vstal, oblékl si tričko a mile se usmál na Sarah, která stála v rohu místnosti a přerovnávala skleničky s různými vzorky Kapitánova DNA. Všimla jsem si jak Sarah lehce posmutněla, když se Rogers oblékl, ale po úsměvu, který jí věnoval se jí v očích objevily jiskřičky a mírně zčervenala.

,,Pojďte za mnou," pokynula jsem mu a otevřela dveře. Prošel kolem mě a vydal se na opuštěnou a dlouhou chodbu. Já ho následovala a poté ho zavedla do jednoho z pokojů pro pacienty. Cesta probíhala v tichosti, kdy jsem měla ruce zastrčené hluboko v kapsách doktorského pláště.

Po několika minutách jsme došli na oddělení dlouhodobých zranění, kde měl každý pacient svůj pokoj. Otevřela jsem dveře s číslem 342. a pustila ho dovnitř.

Byl to bíle vymalovaný malý pokojíček s velkým lůžkem, nočním stolkem, psacím stolem na kterém byla váza s květinami, jedno křeslo vedle lůžka a dvě židle. Dále bylo na levé straně pokoje jedno velké okno ze kterého byl výhled na rušné ulice Washingtonu.

,,Měl byste si odpočinout a moc nepřemýšlet o tom co se stalo nebo stane. Osobně si myslím, že co nejméně se tím budete zatěžovat tím více si zvyknete na dnešní dobu a vše bude jednoduší. Zkuste si pustit nějaký film nebo seriál. Můžeme se také v rámci 'léčby' zajít projít do parku, popovídat si nebo jít na nějaký film do kina," doporučila jsem obvyklým přívětivým a milým tónem.

,,Děláte svou práci dobře. Slyšel jsem, že úspěšnost vašich misí je stoprocentní," prohodil a postavil se k oknu, ze kterého vyhlédl.

,,Mám to brát pouze profesně?" zeptala jsem se a úsměv mi trochu povadl.
,,A co?"
,,Mám vám pomoci nejenom s zdravotními problémy, ale i zvyknout si na dnešní dobu a prostředí, ale nejsem psycholog. Můžeme si popovídat o čemkoliv, ale nedokážu vám s osobními problémi pomoci jako doktorka Wilson, ale pouze jako Juliet." zkusila jsem se zase usmát profesionálním úsměvem, ale když jsem mluvila o jeho psychické stránce, moc se mi to nepodařilo, protože ani má psychika na tom nebyla nejlépe.

Malinko se usmál a smířeně přikývl.

,,Děkuji vám, paní Wilson," odpověděl a stále se díval z okna.

,,Jsem slečna..." opravila jsem ho jen tak mimoděk a nadhodila jiné téma.

,,Tak co třeba zítra ráno v půl desáté? Začneme procházkou po East Potomac parku."

Přikývl a odvrátil se od okna. Rozhlédl se po pokoji a jeho pohled nejdéle spočinul na modrých růžích, které byly ve váze na stole.

,,Kdo je vybíral?" zeptal se a dotkl se jemně okvětního lístku. Usmála jsem se a se zájmem ho pozorovala.

,,Agentka Jenifer Starková," odpověděla jsem.

,,Je sice v SHIELDu zaměstnaná jako laborantka a agentka, ale potrpí si na spousty detailů. Když nastoupila, musel ředitel Fury většinu z jejích podmínek přijmout. Jednou z nich bylo, že v každé místnosti na této základně se musí nacházet váza s květinami. Sama pak vybrala, jaké květiny," dodala jsem s úsměvem. S Jenifer jsme byly kamarádky.

,,Starková? Dcera Howarda Starka?" optal se Steve a jeho oči se při tom nadějně zaleskly.

,,Dcera Anthonyho. Pan Howard, její dědeček, před více než dvaceti lety zemřel," objasnila jsem a pramínek kudrnatých vlasů si mimoděk zandala za ucho.

,,Mohla," začal trochu sklesle a odtáhl se od růží.
,,Mohla byste mi sehnat složku o zakladatelích SHIELDu?" zeptal se a podíval se mi do očí.
Povzdechla jsem si a ruce zabořila hlouběji do kapes pláště.