Slush- |Avengers|

23. Ruce od krve

Jsou to tři měsíce. Tři měsíce ode dne, kdy jsem se rozhodla mu pomoci. Nějaké úspěchy? Ne. Nenavázala jsem s ním po tom muzeu už žádný kontakt. Do teď. Našel si byt na kraji Budapeště u malého náměstí, kde jsou každou neděli trhy. Už jsem ho jednou viděla, jak na tržišti kupuje nejdůležitější suroviny. Trh je dobrý nápad, jelikož člověk nemusí používat kreditku ani nic podobného, ale zase mnohem více přichází do kontaktu s lidmi, což není v tomto případě to nejrozumnější.

Tak jo. Teď nebo nikdy. Když tam vrazím, zabije mě. Když zaklepu, zabije mě. Když se tam vloupám, zabije mě. Skvěle.

Lehce jsem zaklepala na tmavé a rozeklané dveře od starého bytu v jedné budově, která byla určena pro chudší vrstvy společnosti. Byl tady cítit prach a vlhkost, ale jinak to působilo vcelku útulným a bezpečným dojmem.

Z bytu se ozval zvláštní zvuk, jakoby se rozbil porcelán a následně byl slyšet bolestný výkřik. Na nic jsem nečekal a zkusila vzít za mosaznou kliku. Nic, bylo zamčeno. Zalomcovala jsem dveřmi, ale byly prvnější než se zdály.
,.Promiň," zamumlala jsem ke dveřím a trochu od nich odstoupila. Rozeběhla jsem se a bokem do nich vrazila celou svou vahou.

Prudce se rozrazily a já se ani nezaobírla svou jistou smrtí a rychle se rozhlédla po bytě, do kterého jsem vpadla. Můj pohled spočinul na osobě, která se krčila v kuchyňském koutě a u nohou jí ležel rozbitý talíř a kaluž krve.
Hned jsem z batohu, který celé dva měsíce bydlel na mých bolavých zádech, vytáhla lékárničku a zamířila do kuchyně.

,,Hej," upoutala jsem jeho pozornost, když jsem si k němu klekala. Přes obličej mu spadaly vlasy, ruce měl v klíně a nohy natáhnuté před sebou. Zády se opíral o bílou zeď.

,,Podívej se na mě," začala jsem tiše, když jsem si uvědomila, že nemá v plánu na mě vytáhnout nůž a celý se třese. Odložila jsem lekárničku vedle sebe na kachlovou podlahu potřísněnou červenou krví.

Zvedl hlavu. Naskytl se mi pohled do bouřkově modrých očí, které byly zarudlé od pláče. Tváře měl červené a celé mokré od slané vody. Rty se mu chvěly.
V tu chvíli by mě ani nenapdalo, že tento člověk je masový vrah. Záchvat úzkosti. Problesklo mi hlavou.

Pomalu jsem zvedla své ruce k jeho obličeji a pomyslela si, že mám vlastně strašně studené dlaně. Bála jsem se jestli sebou neškubne, ale tak se nestalo, jen mě nedůvěryhodně pozoroval. Položila jsem dlaně na jeho tváře, setřela mu slzy a dlouhé pramínky vlasů mu zastrčila za uši.
Při tom jsme si vzájemně hluboce hleděli do očí a vyměňovali si tím jisté emoce a nevyřčené věty, kdy jsem se mu pokusila naznačit, že jsem přítel a nechci mu ublížit.

Jeho dech se uklidnil a přestal se tolik třást. Věnovala jsem mu malý úsměv a oční kontakt přerušila. Odtáhla jsem své dlaně od jeho obličeje a popadla lékárničku. Podívala jsem se na jeho ruce. Jedna byla kovová a zamazaná od rudé tekutiny, kdežto z té druhé ta tekutina vytékala.

Vytáhla jsem obvaz, dezinfekci, čistý pláťený kapesník, kousek bavlněné látky a jehlu s nití. Nebyla jsem si jistá, jestli to bude potřeba zašít, ale pro jistotu. Ujistila jsem se pohledem na vojáka, že mohu na ruku sahat a pustila se do práce.

Kapesníkem jsem lehce setřela krev kolem rány, abych dobře viděla, jak je hluboká. Po zvážení situace, jsem rozhodla, že to šít nebudu. Mezitím, co jsem navlhčovala látku dezinfekcí, jsem se pokusila navázat komunikaci.

,,Jak se jmenuješ?" začala jsem s tou nejdůležitější otázkou, která mi v hlavě ležela již dlouho. Mlčel. Nehnul ani brvou, jen mě stále propaloval pohledem. Nedala jsem na sobě znát zklamání a pokusila se stále udržet úsměv.

,,Já jsem Juliet. Teď to bude trochu pálit," upozornila jsem ho a přiložila látku na ránu dlouhou asi sedm sentimetrů a hlubokou pár milimetrů.

,,Sakra," zamumlala jsem, když jsem si uvědomila, že nemám sterilní rukavice, takže by se mu do rány mohla mou neopatrností dostat infekce a nečistota z mých rukou. Jaká to zbytečná chyba z mé strany. Trochu sebou trhl, ale nic něrekl. Vyčistila jsem ránu a obvázala ji. Pozitivní bylo, že už nekrvácí, negativní vše ostatní.

,,Sesbírám ty střepy, uklidím tu a uvařím čaj," řekla jsem a sbalila všechno zpět do lékárničky. Posbírala jsem střepy a vyhodila je do blízkého odpadkového koše. Lékárničku jsem odložila na umyvadle v malé koupelně a rovnou tam sebrala i hadr, kterým jsem setřela zem. Kovoručka pořád seděl v rohu na zemi a pozoroval každý můj pohyb. Nebylo to nepříjemné, ale ani milé. Nakonec jsem došla k vyraženým dveřím a s malými obtížemi je vrátila zpět do pantů takže alespoň trochu držely, jak měly. (Ono představte si mě, kost a kůže, možná pár svalů na bicepsích nebo hýždi, ale žádná sláva, ještě byly ty dveře o pár desítek centimetrů vyšší jak já, no a to se potom s nimi manipuluje dost špatně.)

Pak jsem se vydala vařit čaj. Po pečlivém hledání jsem objevila rychlovarnou konvinci a také použitelnou zalszvku. Nalezla jsem černý čaj a dva špinavé hrnečky. Umyla jsem je a připravila čajové lístky na zalití.

S výdechem jsem se otočila k vojákovi. Stále seděl na zemi a vzhlížel ke mně. Opatrně jsem k němu došla a přidřepla si k němu.
,,Je ti na tý zemi dobře?" uchechtla jsem se tiše. Zacukal mu koutek úst a můj úsměv se ještě roztáhl. Uslyšela jsem cvaknout konvici, jak voda přicházela do bodu varu a směrem k němu pronesla: ,,Pojď ke stolu, čaj už bude hotový."

Zvedla jsem se a vydala se zalít národní britský nápoj. Oba hrnečky plné vroucí vody jsem opatrně přenesla na malý kulatý dřevěný stůl, který pravděpodobně používal jako jídelní a přisunula jsem si k němu židli. On se také přemístil ke stolu a usedl na židli s bolestnou grimasou na tváři. Svraštila jsem obočí.

,,Sundej si triko," nakázala jsem. Nechápavě naklonil hlavu na stranu a pak tvrdohlavě zakroutil hlavou na náznak 'ne'. Nevěřil mi a já se mu ani nedivila. Taky bych si nevěřila.

Z očí jsem si vyndala barevné oční čočky. Z mého batohu jsem vytáhla pouzdro na čočky a dala je do něj. Tohle by nemělo být s přetvářkou.
,,Jsem doktorka Juliet Wilson, ale dříve mi všichni říkali nadporučík Steaparty,"

Ahoj, chtěla bych upozornit na příběh, který se jmenuje Dcera Smrti a najdeš ho na mém profilu. Jedná se taktéž o fanfikci na Avengers (taky nic jiného nepíšu) a spíš bych to nazvala jako taková emocionálně založená fikce o dvou sestrách, která sem tam odlehčuje dost problematickou a vážnou zápletku vtípkama, které si prostě starší pubertální sestra nemůže odpustit a mladší si potřebuje nějak dokázat, že je stejně dobrá jako ta starší, což je někdy to poslední, co by měla v určitých situacích dělat. Tak přeji příjemné čtení, děkuji za vaši pozornost a u další kapitoly..
Zdraví Kilikic