Slush- |Avengers|

24. Chvíle pravdy

,,Bylo mi přesně jednadvacet, když jsem nastoupila do armády. Myslím, že to byl začátek roku 2006," zamyslela jsem se nad přesným datem a po tváři se mi rozlil zamyšlený úsměv. Bylo mi jasné, že jeho důvěru získám jen tehdy, kdy nebudu mít žádná tajemství a on bude schopen určit zda jsem dostatečně důvěryhodná, abych mu mohla pomoct.

,,Moje rodina nebyla proti, ikdyž tatínek byl kuchař a maminka doktorka. Měla jsem bratříčka a sestřičku. Byli mladší než já a oba byli rozhodně rozumnější a vybrali si nějaké normálnější povolání. Brácha chtěl vždycky být inženýr, jako děda, ale ségra se chtěla dát na tanec a divadlo. Mezitím, co oni hrály na naší zahradě tenis, já byla někde v Izraeli a střílela na nepřátele.

Rok se s rokem sešel a ze mně se stal Nadporučík leteckého oddílu. Vzdušné podpory. Už před tím jsem se potkala se Samem, Falconem. Byli jsme parťácí i přes fakt, že já byla pilot a on parazáchranář. Byli jsme nerozlučná dvojice, ale každý jsme pak měli i parťáka ve svém oddílu. Jeho se jmenoval Railey, sestřelil ho při jedné akci granát. Můj parťák v letadle se jmenoval Kevin. Kevin Foster. Ten zemřel na pneumotorax. Do plíce se mu dostal z venku vzduch, ta zkolabovala a naplnila se krví, když ho postřelili na jedné základně."

Ztěžka jsem vydechla a napila se čaje z modrého hrnečku. Vynechala jsem důvod proč ho postřelili, nepřišlo mi to důležité, i když tím zachránil můj ubohý živůtek. Kovoručka napjatě poslouchal, ale jeho obličej byl bez výrazu a emocí.

,,Ale tím to teprve začalo. O pár měsíců později jsem byla doma, měla jsem dovolenou před Vánoci, ale zvrtlo se to. Nějaký psychopat vtrhl do našeho domu a všechny mé příbuzné postřílel. Matku, bratra a sestru, kteří se společně dívali na Příběh hraček, otce, který s úsměvem na tváři při poslouchání Iron maiden v kuchyni pekl kuře na večeři, i tetu a její malou dvouroční dcerku, která se na mě přijela podívat," dořekla jsem a hlas se mi s každým slovem zachvěl. Rovný pramen vlasů jsem si zandala za ucho a s velkým nádechem pokračovala.

,,Popadla jsem pistoli, vyběhla z pokoje a útočníka bez rozmyšlení střelila mezi oči, aniž bych se ptala  proč to udělal. Poté jsem se jen já ptala sama sebe, proč jsem to udělala? Nevím ani jestli mezi smrtí Kevina a mé rodiny byla nějaká spojitost. Nakonec vyplynulo, že to byl nějaký terorista, který se mi chtěl pomstít. Nejhorší na tom bylo, že cílem jsem byla já..."
Z tváře jsem si rychle setřela slzu a už zase s lehce sarkaztickým úsměvem zakončila vyprávění.

,,Odešla jsem do vojenského důchodu, přijala Samovo příjmení a jeho rodinu, neboť ta moje už prostě nebyla a já neměla dost psychické síly na to, aby se mě lidi ptali: 'A jak se mají rodiče?' a já jim na to odpovídala: 'Střelili je do hlavy, jak myslíte?'
A tak jsem se přejmenovala na Wilson. V papírech mám dokonce napsáno, že moji nebiologičští rodiče jsou Sandra a Josh Wilsonovi. Vystudovala jsem medicínu a u toho se léčila z postraumatického syndromu, který mě stále pronásleduje.

Pak si mě našel ředitel SHIELDu a nabídl mi post doktorky na ošetřovně na základně ve Washingtonu. Přijala jsem to. Poznala jsem se skvělými lidmi, byla jsem u probuzení Kapitána Ameriky, byla jsem u útoku na New York, pobavila se s Hulkem, poprala se s Lokim, promluvila s Thorem, málem se vyspala s Tonym Starkem a uzdravila Hawkeye. Nedávno jsem zničila SHIELD a Hydru a spousta lidí se mě pokusila zabít. Teď ti tady říkám věci, které o mně ani můj nevlastní bratr neví a snažím se ti pomoct, protože kdybych tě nechala na pokoji, nemohla bych kvůli Stevovi a svému svědomí ani spát, neboť nesnesu pomyšlení na to, že člověk jako ty běhá venku a neví ani jak se jmenuje," vyjekla jsem a rozhodila rukama až jsem na sebe vylila již skoro studený čaj. Nekřičela jsem ani jsem nebyla hysterická, ale připadala jsem si jako v absurdním dramatu.

,,J-já jsem se vždycky snažila pomáhat lidem... protože jsem nikdy nevěděla, jak pomoct sobě."

Voják mě propálil ledovým pohledem a mě zamrzl úsměv na tváři. Na spánku mu vyrazila žilka a ruce sevřel v pevné pěsti až mu začaly bělat klouby na pravé ruce. Kolena se mi roztřásla a zalil mě pot. Najednou mi bylo až moc velké vedro na to abych začala radikálně přemýšlet. Odpočívej v pokoji Juliet. Pomyslela jsem si a ruce se mi roztřásly tak, že jsem jen s těží udržela hrníčke v ruce. Raději jsem ho proto chytla pevně oběma rukama a vyčkávala na vojákovu reakci.

,,Jmenuju se Bucky."