Slush- |Avengers|

42. Sny

,,Juliet?" ozvalo se tiše nalevo ode mě. Pootočila jsem hlavu a všimla si Buckyho, jak sedí opřený o studenou zeď, bez ruky, bez úsměvu s krvácejícím obličejem.

Rychle jsem se k němu dobelhala a ignorujíc bodavou bolest vystřelující mi do boku, jsem se posadila vedle něj a okamžitě, skoro až ochranářsky ho začala prohlížet, jak špatně na tom je. No, abych byla upřímná-byl na tom ještě hůř. 

,,Je mi to moc líto," zašeptala jsem k němu a stírala mu krev z tváří.
,,Moc mě to mrzí," zopakovala jsem skoro, jako bych prosila o odpuštění.
,,Nemohla jsi tomu předejít."
,,Vždycky se dá věcem předcházet," popřela jsem jeho teorii a sama se pod náporem bolesti v pravém rameni a boku opřela o zeď a snažila se zhluboka dýchat. Zkousla jsem si spodní ret a obočí nakrčila, snažíc se tak příliš nepodléhat boleti

Víčka se mi klížila a chladný vzduch kolem byl až překvapivě těžký a podle mého podvědomí i nepotřebný.
,,Budu v pořádku," odpověděla jsem na vyděšený a starostlivý pohled Buckyho.
,,Ty jsi na tom hůř," řekla jsem.
,,Jsem supervoják, už jsem přežil i horší věci," usmál se na mě povzbudivě. Ale byla to blbost. Krvácel, chyběla mu končetina a ikdyž se snažil být silný, jeho skelné oči ho prozrazovaly.
,,Chybí ti ruka," podotkla jsem s mírným úsměvem tiše.
,,Tobě taky," uchechtl se, ale v jeho výrazu jsem poznala, že to nebyl dobrý nápad. Dokážu si představit, že po tom malém pohybu bránicí a zvednutí koutků úst, ošklivě zabolelo v ráně, kterou měl na břiše.

Protočila jsem nad jeho poznámkou očima. Byla jsem už vlastně smířená s tím, že tam takhle umřu. Opřená o zeď s kulkou v boku, kterou mi přišil Zemo a spáleným ramenem, které si na účet připsal Stark.

,,Víš, když jsem tě poznal," začal Bucky a v jeho hlase bylo poznat, že je taky smířený s osudem. Alespoň už nebudeme muset řešit problémy Steva a Tonyho.
,,Myslel jsem si, že jsi blázen. Pronásledovala jsi mě, zabijáka s vymytým mozkem, který se tě pokusil zabít."

Uchechtla jsem se nad tím, jak to řekl. Vždyť už je to tak dávno.
,,Tvoje vytrvalost byla fascinující a já si jen stěží dokázal připustit, že nejsem jen stroj, ale dokážu cítit i silné pocity a emoce," řekl a chytil mě za ruku.
,,Já se zase pokoušela myslet jako stroj a nedávat emoce tolik najevo," usmála jsem se a propletla naše prsty.

,,Když jsi byla v Sokovii, měl jsem dost času na přemýšlení. Měl jsem všemožné nápady a představy..." na chvíli se odmlčel. Usmíval se jako sluníčko na hnoji, když si v hlavě přehrával staré vzpomínky.
,,Měl jsem vymyšleno, jak tě požádám o ruku. Udělali bychom si výlet k Černému moři a na břehu bych vytáhl krabičku s prstýnkem," uchechtl se a podíval se mi do očí.
,,Mnohem raději bych byla teď na břehu Černého moře a brečela radostí než-li teď tady umírala a smála se absurdnosti našich mladších já," zavrtěla jsem pomalu hlavou.

,,Taky jsem si představoval, že bychom si pořídili nějaký hezký domek."
,,Měl by bílou fasádu a zahradu. V podkroví by byl dětský pokojíček, v přízemí obývák s televizí a velkou knihovnou," dodala jsem zasněně.
,,A velká kuchyň, kde bys pekla ten nejlepší švestkový koláč."
,,V prvním patře by byla ložnice a pracovna."
,,Měli bychom malou dcerku s černými kudrnatými vlasy, jako máš ty," obdaroval mě zářivým úsměvem.
,,A velkýma tmavě modrýma očima, které by se na nás smály."
,,Jak by se jmenovala?" zeptal se.
,,Marigold."
,,Goldie Barnesová, to zní moc hezky," uznal tiše.

,,Jo," šeptla jsem a stisk ruky zesílila.

Vlastně, jsem si vždycky myslela, že konce jsou horší než začátky. Ale třeba je tohle vyjímka potvrzující pravidlo.