Ranní káva with Avengers

Začátek

Seděla jsem nad šálkem kafe a hypnotizovala telefon. Už dávno mi měla přijít smska, kde se máme sejít. Bylo brzo ráno a v kavárně jsem byla sama. Nijak jsem se nad tím nepozastavila. Lidé v tuto dobu většinou spěchají do práce, nebo ještě spí. Mé jasně zelené oči pohlédly na hnědovlasou dívku za barem, jak utírá hrnečky ze včerejška. Aspoň myslím. Vypadala unaveně a jedno kafe by jí určitě prospělo. Chtěla jsem stočit pohled opět na svůj display telefonu, když jsem venku slyšela rozruch. Tedy, větší rozruch, než je normální. Kolem výlohy proběhlo několik vyděšených lidí a já slyšela výstřely. Skoro mi protrhly bubínky. Byli blízko, vlastně stáli hned za sklem kavárny. Dívka vykřikla a schovala se za bar. Chytrá. Já zůstala sedět. Tedy aspoň do té doby, než se sklo roztříštilo a já si musela zakrýt obličej. V tom jsem uviděla několik mužů, jak stojí zády k sobě a u hrudi si tisknou nevinné lidi. Mířili jim hlavněmi zbraní na spánky a vykřikovali své požadavky. Ale komu?

Najednou se před nimi zjevil kapitán Amerika. Já stále seděla na svém místě a vše pozorovala.

„Okamžitě je pusťte!" domlouval jim jeden z Avengerů a já se nad tím pousmála. Sama nevím proč. Najednou jsem však uviděla ten znak. Lebka s chapadly od chobotnice. To jsou oni! V tom okamžiku jsem vstala a vyšla z kavárny ven. Blížila jsem se sebejistým krokem a prošla kolem kapitána. Ten se po mě ohlédl a něco říkal, ale já jej nevnímala. Sledovala jsem upřeně jednoho z těch mužů a dívala se mu do očí. Všichni okolo to mohli vidět. Mé oči jasně zazářily a já zcela klidně řekla: „Dej mi tu zbraň!" příkaz zněl jasně.

Muž v hypnóze mi zbraň podal a pak klesl k zemi, ženu pustil a ta zděšením a zjištěním že je volná ihned utekla. Muži se podívali po svém kolegovi, ale to už se mi dívali do očí i oni. „Pusťte je!" řekla jsem a lidé utekli rychle pryč. Poté co pustili i své zbraně jsem dala dvěma mužům do zubů a třetího nakopla do břicha. Sklonila jsem se k jejich bundám a poznala to logo. Nejraději bych je na místě zabila. To už byl ale u mě Kapitán, plechovka i Black Widow.

„Co jsi zač?" nechápal Stark.

Pousmála jsem se. „Pardon, už jsem měla někde být." Hlesla jsem a rozutíkala se ulicí.

Můj skromný byteček se nacházel v čínské čtvrti. Byl tu zápach každý den a na ulici žádná kočka, která by chytala myši. Tím pádem se to tu hemžilo hlodavci i nemocemi zároveň. Podívala jsem se opět na telefon, ale žádná zpráva nepřišla. Co dělá?

Udělala jsem si čaj a sedla si k televizi. Vysílali zprávy ohledně přepadnutí banky a ukazovali i členy Avengers, co se objevili dnes v ulicích. Ukázali tam i přenos mě. V tu chvíli jsem zpozorněla. Všichni, kdo se na to dívali, mohli vidět, že jsem ty muže zdolala já. Nikdo ale nemohl vědět jak. Přímý záběr mého obličeje neměli a jinak byl vcelku dost dobře zamaskován mými hustými blonďatými vlasy. Poškrabala jsem se na hlavě za mou hloupost. Měla jsem to nechat na těch slavných superhrdinech.

Odpoledne jsem si vzala kraťasy a triko s dlouhými rukávy. Vlasy stáhla gumičkou a na uši nasadila sluchátka. Vydala jsem se do parku si zaběhat. To, že by se mi ozval, jsem vzdala. Asi si to rozmyslel. No, mohl napsat aspoň to, že se to nekoná.

Po hodině jsem zpomalila a usedla na lavičku. Napila jsem se vody a otřela si zpocené čelo. Netrvalo dlouho a vedle mě zasedl černoch s páskou přes oko. „Neměla byste tady tak běhat po tom, co jste dnes udělala."

Přelétla jsem ho pohledem. „Nevím, o čem mluvíte." Zamumlala jsem a vstala s tím, že odejdu.

„Budou vás hledat. A věřte, že pokud vás najdou, už vás nepustí." Pronesl opět a já na něj pohlédla.

„Kdo jste?"

„Někdo, koho jste opravdu zaujala." Hlesl a také se postavil. Z pod černého kabátu si vytáhl odznak. „Jsem z tajné organizace S.H.I.E.L.D. Jsem ten, co vede Avengers. A chtěl bych vás do týmu." Řekl jen.

Povytáhla jsem obočí. „A nespadl jste z Marsu?"

Nevtipkoval. „Pokud byste si to rozmyslela, zavolejte mi." Podal mi lísteček s jediným číslem. Vzala jsem si kus papírku a dala si jej do kapsy. Ještě jsem zakroutila hlavou a rozeběhla se zpět domů.

Byl večer, když jsem procházela tmavou ulicí. Došla jsem ke dveřím a viděla, že zámek byl vypáčený. Opatrně jsem vešla dovnitř a rožnula chabé světlo. Všechny mé věci byly rozházené a na konci pokoje stál vysoký muž s černými vlasy. „Konečně jsi přišla." Řekl jen a já ucítila silný stisk na obou pažích. Další dva mě teď drželi a já se podívala tomu přede mnou do očí. „Co po mě chcete?!" zamračila jsem se a zkusila se vytrhnout, marně. „Je to jednoduché, chceme tebe." Usmál se černovlasí. Uviděl jsem značku na jeho bundě. Zase oni? Začaly mi svítit oči, ale na to si nasadil černovlasí brýle a opět se pousmál, ale nebyl jediný. I mě hrál na tváři úsměv a já opět zabrala vší silou a vyskočila nad oba muže. Skopla jsem je a dopadla na ruce. Na nic jsem nečekala a utíkala ulicí pryč. Rychle se však vzpamatovali a začali mě pronásledovat. Dostala jsem se na hlavní ulici s tím, že se tam třeba lépe ztratím, ale ne moc lidí mělo kraťasy a triko na běhání, takže mě ihned zpozorovali. Na nic jsem nečekala a udělala to jediné, co mě napadlo. Vytočila jeho číslo.

Tak první díl je za námi, snad se vám aspoň trochu líbil :) 

případné chyby omluvte :) 

budu ráda za komentáře :*