Ranní káva with Avengers

Mé schopnosti

Ráno jsem se probrala díky slunci. Bylo před sedmou hodinou a já se porozhlédla po pokoji. Takže to není sen. Na rtech se mi objevil šibalský úsměv a já se posadila na kraj postele. Podívala jsem se na velký černý stůl s počítačem. Byl tu včera? Podivila jsem se sama sobě a počítač zapnula. Ihned naběhnul a já si vybrala jednu z mnoha mých oblíbených písní. Repráky jsem zesílila, co to šlo, a začala poskakovat po pokoji. Byla jsem tak nadšená, že ani neslyšela klepání na dveře. Pak se to však stupňovalo v bouchání a já šla hudbu vypnout a otevřít. „Ano?" podívala se, kdo je příchozím a všimla si brýlatého, hnědovlasého muže. „Můžeš mi vysvětlit, proč lidi budíš tak brzo ráno?" povzdychl si.

Vesele jsem se pousmála. „No, víte, měla jsem dobrou náladu." Poškrabala jsem se ve vlasech.

„Výborně, takže chceš, aby ji ostatní měli špatnou!" vyjel na mě plecháč. Pak se však zastavil, když viděl můj obličej.

„Ne to by mě ani ve snu nenapadlo." Odpověděla jsem. „Proto jsem taky pustila tak dobrou písničku, že." Pokývla jsem hlavou a chválila se za správný výběr.

„Ty jsi ta ze včerejška." Přešel Tony mou poznámku.

„Ze včerejška? Ta holka, o které jste mluvili?" pozeptal se jeho přítel.

„Jo," přitakal Stark a prohlížel si mě. „Takže tě Fury dostal." Zasmál se.

„No, kdyby ne on, tak někdo z Hydry určitě." Zamumlala jsem. „Tak jo, já se teď převléknu, takže mě omluvte." Hlesla jsem a zavřela jim před nosem.

Vyhrabala jsem černé upnutější tepláky kolem nohou a bílé tílko. Když jsem v šatníku našla i mou velikost podprsenky, začala jsem přemýšlet, jak to mohli vědět. Rozčesala jsem si dlouhé vlasy a ledabyle stáhla do culíku. Na nohy nasadila bílé tenisky a prohlédla se v zrcadle. Připadala jsem si jak Black&White. Vzala jsem si svůj telefon i kartu a vyšla ze dveří. S podivem jsem viděla Tonyho, jak stojí opřený o zeď. „Myslel jsem, že už nevyjdeš." Pronesl znuděně. „To ses tam tak dlouho líčila, nebo co?" podíval se mi do tváře. „Nejsi namalovaná..." podivil se. Uhnula jsem pohledem a podívala se na chodbu. „Nemám na vás čas, mám hlad a ještě musím za jednookým." Vysvětlila jsem.

Plechovka se mé přezdívce pro Furyho pozasmál. „Tak pojď, slečno Drsňáku." Řekl a já vyšla pomalu za ním. „Musím ti říct, že takový děsný budíček jsem neměl už hodně dlouho." Pronesl po cestě.

„Nebojte, zítra bude ještě lepší." Ušklíbla jsem se a vešla s ním do výtahu.

„Někdo by ti měl dát lekci ve slušném chování." Zamumlal.

„Že to slyším zrovna od vás." Odpověděla jsem a s cinknutím vyšla z výtahu. Přes chodbu jsem uviděla nápis: Jídelna. Zajásala jsem a rychlým krokem se k ní blížila. Stark šel za mnou a sledoval každý můj pohyb.

Vzala jsem si talíř a nabrala si pár housek a sýru a jako další vejce. S veselým výrazem jsem usedla k volnému stolu a naproti mně, se posadil Stark. Ignorovala jsem ho a zakousla se do bulky se sýrem.

„Měla by ses trochu klidnit, nebo to budeš mít všude." Uslyšela jsem další hlas a podívala se na muže, co mi ráno zkazil zábavu. „Nemůžu za to, od včera odpoledne jsem nic nejedla." Ukousla jsem si další sousto a narvala si do pusy rajče.

„Mimochodem, ještě jsem se nepředstavil, jsem Bruce Banner." Podal mi ruku. Přijala jsem ji a polkla své sousto. „Jsem Lissa Dakrer."

„Jsi vůbec holka?" ozval se Stark a já na něj vrhla nepřátelský pohled. „Jíš spíš jak nějaké prase." Hodila jsem po něm kousek sýru a dál jedla. Přidala jsem si ještě dvakrát. „Kolik je hodin?" pohlédla jsem na Hulka.