Ranní káva with Avengers

Hra a sázka

Bylo devět, když jsem se odvážila, že si něco uvařím. Vyndala jsem ze skříně špagety a dala vařit vodu. Mezitím jsem našla malý pytlík s omáčkou na špagety a vítězně se radovala. Voda mi začala vřít a já sáhla po hrsti špaget. „Hm, to by mělo stačit." Zamumlala jsem a přidala trochu soli.

Chodila jsem sem a tam po kuchyni a nemohla se dočkat, až budou špagety měkké. Po deseti minutách jsem jednu vyzkoušela a byla spokojená. Slila jsem je a dala do misky. Na ně jsem nalila omáčku a šla si spokojeně sednout k televizi. Co se ale nestalo. Zakopla jsem o roh stolu a ztratila rovnováhu. Celá miska i s obsahem skončila na zemi. Hleděla jsem na to a nenacházela slov. „NÉÉ!" křičela jsem. „To není možné!"

Rozrazily se dveře a v nich stál Stark i Steve. Za nimi jsem viděla Bannera. „Co se stalo?!" měli všichni vyděšené výrazy. Hleděla jsem na své jídlo, které bylo zničené. Stark pochopil jako první a začal se smát. Vzhlédla jsem na něj a ve tváři měla výraz smrti. Jeho, smrti. Skočila jsem po něm a začala jej bouchat do zad i ramen. Zcela bez hlavě. „Dost, uklidni se." Bránil se.

Někdo mě chytil pod pažemi a odtáhl od Starka pryč. Kopala jsem dál a snažila se vyprostit. Bohužel, Steve byl až moc silný. „Klid, uděláš si nové jídlo." Utěšoval mě.

„Nové?" šeptla jsem. „Nové?!" můj hlas zesílil. „Trvalo mi půl hodiny, než jsem uvařilo tohle! PŮL HODINY!" vyjasnila jsem mu.

„Fajn, fajn, to by stačilo..." prohlásil Banner. „Pokud chceš, něco ti uvařím." Řekl.

Já zůstala vyset pod sílou Steva a pohlédla na něj. „Vážně?" divila jsem se.

„Jo, jen toto mezitím ukliď." Ukázal na podlahu. „Pokud chcete, můžete přijít i vy." Řekl těm dalším a Steve mě mezitím propustil.

„Nevěděl jsem, že umíš vařit." Začal Stark a už šel za ním. Steve na mě pohlédl. „Chceš pomoct?" optal se.

„To je v pohodě, běž, hned přijdu." Ujistila jsem ho a vrhla se na zničené jídlo. „Ach, taková škoda..." zamumlala jsem a dávala špagety zpět do misky. Poté jsem je s těžkým srdcem šla spláchnout do záchoda a umyla podlahu od omáčky. „Tak, teď to jídlo!" zazubila jsem se a vyběhla z pokoje přímo k Bannerovým dveřím. Papuče mi však ujely na naleštěné podlaze a já byla opět na zemi. Otevřely se dveře a zase tam byl on. „Co tady blbneš?" díval se na mě Stark a já měla sto chutí po něm zase skočit. Povzdechla jsem si a pomalu vstala. Prošla jsem kolem plechovky a pohlédla na Bannerův pokoj. Byl podobný mému, jen stěny měly šedavou barvu.

„Tak," přiskočila jsem za doktorem. „Co bude k večeři?" usmívala jsem se a dívala se mu přes rameno. Banner zrovna krájel zeleninu a na pánvi se již smažilo maso. „Páni, to je úžasný!" vypískla jsem a šla zpět do obýváku, kde jsem skočila na gauč za těma dvěma. „Tak, co dávaj?" podívala jsem se na oba.

„Našel jsem nějaký animák, pak kriminálku a horor." Řekl Tony.

„Takže, animák!" rozhodla jsem a plecháč přepnul na horor. „No to ne! Já na horory zásadně nekoukám!" pronesla jsem.

„Co, bojíš se, že bys tam uviděla sebe?" uchechtl se Tony a já po něm hodila polštář. Steve se nahnul přese mě a vzal Starkovi ovladač. Poté tam pustil kriminálku. „Co blázníš?" rozčílil se Tony.

Takhle jsme se dohadovali ještě deset minut. „A co si zahrát hru?" usmál se najednou Tony.

Zaradovala jsem se a přikývla. Na chvíli odešel a vrátil se s hrou a dvěma flaškami rumu. „To ne..." zamumlal Steve.

„Co? Pít už může!" prohlásil Stark a složil hru na stůl. „Fajn, zahrajeme si Člověče napij se!" usmál se. „Bannere, jak to vypadá s jídlem?" zvolal.