Ranní káva with Avengers

Nová schopnost

Když jsem došla ke dveřím na hřiště, musela jsem hvízdnout. Bylo zde vybavení pomalu jak na olympijském stadionu. Otevřela jsem dveře a ofoukl mě mírný vítr. Podívala jsem se nad sebe, kde byla otevřená střecha a musela se usmát.

Nandala jsem si do uší sluchátka a mobil strčila do kapsy. Protáhla jsem si mírně nohy a trup a pomalu vyběhla. Bylo zde mnoho agentů, kteří pobíhali po hřišti, či hráli basketbal nebo volejbal.

Proč jsem to nevěděla dřív?

Když se ke mně přidal Clint, vyndala jsem si jedno sluchátko. „Víš, jak dlouho tady běháš?" optal se mě.

Nijak jsem čas neregistrovala. „Ne, proč, něco se stalo?" nechápala jsem.

„To ne, ale asi by sis měla odpočinout." Vysvětlil. „Jsi tady už přes tři hodiny."

Podívala jsem se na oblohu. Měl pravdu, slunce bylo vysoko a ze mě to pěkně teklo. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Zpomalila jsem a přešla ke kohoutkům s vodou. Pila jsem dlouho. Až mi začala voda čvachtat v žaludku. Clint čekal a sledoval mě. Už jsem chtěla vodu vypnout, když jsem zmáčkla trubku a voda vystříkla na Clinta. „Ty!" supěl. Na nic jsem nečekala a utíkala pryč. Cestou jsem popadla svou flašku, která byla plná a smála se naštvanýmu Clintovi. Pak jsem uviděla Steva a šla se za něj schovat.

„Co se děje?"

„Ale, náš Legolas má nějaký problém." Vysvětlovala jsem.

„Vážně? Co se mu stalo?" ptal se hnedka.

„Tohle." Řekla jsem a vystříkla na něj svůj obsah lahve. Začala jsem se smát a utíkala znovu pryč. Nešla jsem ani k výtahu ale ke schodišti, kde jsem brala schody po dvou, někdy po třech. Doběhla jsem ke svému pokoji a uviděla Starka, který zrovna vycházel z toho svého. „Pocem!" chytla jsem ho a zatáhla rychle do pokoje. Zavřela jsem dveře a oddechla si. Tony na mě hleděl a já se usmívala od ucha k uchu. „Co děláš?" ptal se a já mu zakryla pusu.

„Pššt." Dala jsem si prst před ústa. Tony čekal, až jsme oba uslyšely ty dva, jak běží po chodbě. Když zřejmě zkontrolovali, že nejsem ve svém pokoji, běželi dál. Smála jsem se a Stark pozvedl obočí. „Cos jim provedla?"

Prošla jsem kolem něj. „Nic, jen je trochu osvěžila." Vysvětlila jsem a pohlédla na jeho pokoj. Byl ještě větší jak můj. Obrovská sedačka i postel a ještě lepší vybavení. „Páni." Hlesla jsem.

„Pěkný, co?" usmál se. „Navrhoval jsem si to sám."

„O tom nepochybuju." Vrátila jsem postavičku Iron Mana zpět na stůl. „Hele, co to je za tlačítka?" dívala jsem se na stěnu.

„Nemačkej..." pozdě. Pokojem se začala linout pomalá hudba a osvětlení se ztlumilo na minimum. Podívala jsem se na Starka, který si nervózně mnul zátylek. „No, to mám kvůli návštěvám..." pokrčil rameny. Rychle jsem to vypla. Nemusím vědět vše.

„Myslím, že raději půjdu." Řekla jsem mírně nervózně.

Stark na mě pohlédl. „Klidně můžeš zůstat." Nabídl mi. Nad tím jsem se pouze pousmála a rychle vyšla z pokoje. Ihned jsem dostala sprchu. Jo, dostali mě. Steve a Clint držely své láhve s vodou a pomalu mě polévali s jiskřičkami v očích. Bránila jsem se, ale neměla jsem šanci. Každý mi držel jednu ruku a já byla ráda, že jsem se mohla někdy nadechnout. „Fajn, vzdávám se..." mumlala jsem a držela si pevně zavřené oči.

„To tě naučí, že s námi si není radno zahrávat." Říkal děsivým hlasem Clint.

Pustili mě a já spadla na zem jak mokrá žába. Utírala jsem si obličej a dívala se na louži kolem sebe. Pak jsme vzhlédla do jejich zářných tváří. „Spokojení?" zeptala jsem se poraženě.