Ranní káva with Avengers

Únos

Šli jsme rovnou k quinjetu a rychle nastoupili. Natasha se chopila řízení a my vzlétli jako nic. „Ah, mám hlad..." zamumlala jsem.

„Myslíš taky na něco jiného?" odbyl mě Stark a já se zamračila.

„No mé jídlo je rozhodně lepší jak tvé úchylky!" dala jsem si nohu přes druhou a dál jej ignorovala.

„Vezměte si všichni vysílačky. Když to nebude nutné, nikoho nezabíjejte. Vypadá to, že mají rukojmí v bance, tady." Ukázal na mapu. „To si vezmu na starost já a Clint. Natasha půjde na východní stranu a Lissa na západní. Stark to bude hlídat ze vzduchu." Přikývli jsme.

Když jsme se blížili k městu, řízení převzal JARVIS a my vyskočili do ulic. Rozdělili jsme se podle plánu a já utíkala kolem lidí k bance. Zahnula jsem za roh a uviděla černou dodávku. V tu chvíli se prudce otevřely dveře z jedné staré budovy a z ní vyšli muži od Hydry. „Mám tu čtyři muže od Hydry." Upozornila jsem. Ten čtvrtý se zastavil a vytáhl prudce jednu ženu za paži. Byla celá špinavá a nevypadala moc dobře. „Mají jednu ženu, jdu pro ni."

„Buď opatrná." Slyšela jsem kapitána a pousmála se.

Stoupla jsem si a vyšla ze stínu. „Hoj, hned ji pusťte!" křikla jsem na ně a měla připravenou zbraň. Muži okamžitě zareagovali a začali po mě střílet. Já se přikrčila zpět a chvíli vyčkala. Po osmé ráně jsme se postavila a opětovala jsem palbu. Žena křičela a krčila se před mužem, který ji násilně držel. Sejmula jsem dva z nich a ucítila bolest na pravém stehnu. Viděla jsem, že mě škrábla jedna kulka.

„Tak a dost!" hlesla jsem sama pro sebe a vhodila po nich dva nože. Spadli, ani nemukli. Žena seděla na zemi a plakala. Rychle jsem k ní přiběhla. „Jste v pořádku?" mluvila jsem jemně.

Žena se na mě podívala a děsivě se usmála. „Teď už jo!" řekla a mě se udělalo z nenadání špatně. Viděla jsem, že mi zapíchla do lýtka jehlu a už jen čekala. „Dobrou noc." Dodala a já ucítila bolest na hlavě. Nejspíš jsem se udeřila o asfalt. Nevím. Nic jsem nevnímala.

Polily mě ledovou vodou a já začala okamžitě kašlat. Vysela jsem na provazech, které se mě zařezávaly do kůže. „Tak jsi vzhůru." Usmál se na mě muž. Měl černé brýle a jeden zlatý špičák. „Už jsme se báli."

„To je milé." Usmála jsem se. Místnost byla doslova kobkou. Nade mnou blikala jen chabá žárovečka a po stěnách se táhla všude plíseň.

Dostala jsem facku. „Zabilas devět mých mužů!" rozčílil se.

„Devět? Jenom?" podivila jsem se a tentokrát schytala ránu do břicha.

„Poslouchej, ty svině!" Mluv slušně! Vzpomněla jsem si na kapitána a usmála se. „Řekneš nám, co víš. O S.H.I.E.L.D.u. O Všem! Věř mi, že odsud se jen tak nedostaneš." Pousmál se temně a odešel.

„Lisso, běž prosím ještě nakoupit, pošlu ti zprávou seznam." Poslouchala jsem z mobilu mámu.

„Jo, neměj starost, do sedmi budu doma." Ujistila jsem ji.

Dívala jsem se na krev v obýváku a na mé mrtvé rodiče. Pohltil mě vztek. Vztek, který jsem nemohla ovládnout. Mé oči začaly zářit a já zhypnotizovala každého v místnosti. Přiměla jsem je, aby se navzájem postříleli. Všichni popadali jako hrušky. V tu chvíli můj vztek odezněl a přišla bolest. Uvědomila jsem si, co se stalo.

Utíkala jsem do nemocnice, ale viděla jsem policejní auta před budovou a nemusela ani pokračovat. Všechno mi došlo. Sandru zabili také. Vrátila jsem se do domu a pobrala ty nejdůležitější věci. Peníze, doklady a klíče od auta. Rodiče jsem nechala za sebou. Jela jsem pryč. Tak daleko, jak jsem jen mohla. Přes slzy jsem mnohdy neviděla na cestu...

Opět mě polili ledovou vodou. „Jsi nějaká unavená." Zasmál se jeden z nich. Byla jsem tu už asi týden. Dávali mi najíst jednou denně a přes všechny rány, co mé tělo chtělo vyléčit, jsem neuvěřitelně strádala. Pohlédla jsem na svou postavu, která se pomalu měnila v kostru. Pak se podívala na toho muže. Nějaký nový, právě udělal velkou chybu. Nedala jsem na sobě nic znát a zahleděla jsem se mu do očí. Okamžitě byl zhypnotizovaný. „Rozvaž mě!" přikázala jsem mu. Ihned mě poslechl a jen co jsem byla volná, jsem mu zlomila vaz. „Příště si vezmi brýle." Hlesla jsem a přikrčila se. Pohlédla jsem na prázdnou chodbu a přemýšlela, kudy se vydám. Otočila jsem se na mrtvolu a vzala si jeho zbraň. Rozutíkala jsem se doprava a potkala prvního muže. Jakmile mě viděl, ihned zaútočil. Já se mu obratně vyhnula a přitlačila jej ke zdi s hlavní pistole u jeho spánku. Ihned jsem jej zhypnotizovala. „Kde je východ?" ptala jsem se netrpělivě.

„Po schodech nahoru, doprava a dvakrát doleva." Vysvětlil mi cestu. Poté jsem jej bouchla do spánků a sebrala zbraň i jemu. Utíkala jsem podle instrukcí. Adrenalin mi proudil v žilách, ale i tak jsem se cítila neskutečně slabá. Když jsem vyběhla schody, uviděla jsem pět mužů, kteří hlídali na chodbě. „Do háje!" ulevila jsem si a zhluboka se nadechla. Poté jsem vystrčila hlavu z úkrytu a sejmula první dva. Ostatní ihned začali střílet. Odhodlala jsem se a střelbu opakovala. Zbýval poslední. Stoupla jsem si a udělala kotrmelec k vedlejší stěně, abych měla lepší přístup. Jen co se naklonil, byl mrtvý. V tom se ale rozezněl alarm a já se dala na útěk. Mé nohy mě neposlouchaly, aspoň mi to tak připadalo. Běžela jsem rychle chodbou a dalšího muže, který se objevil jsem ihned zastřelila. Zahnula jsem doleva a viděla dalších pět ozbrojených goril. Zatnula jsem zuby. Zbývalo mi osm nábojů. Zhluboka jsem dýchala a odhodlala se vyjít z úkrytu. Okamžitě začali střílet. Vystřelila jsem a první tři byli mrtví. V tom mě zasáhla kulka do holeně a já s křikem poklekla. Ihned jsem zastřelila ty dva zbývající.

Bolest mi pulzovala až ke kyčli a já postupovala pomalu dál. „No tak, snaž se, nemůžeš tady zůstat!" povzbuzovala jsem sama sebe.

Došla jsem na konec chodby a podívala se do další. Nikdo tam nebyl. Zamračila jsem se, ale šla dál. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Zahnala jsem je a uviděla východ. Slzy jsem neudržela a otevřela dveře. Ihned mě oslepilo ostré slunce. Byla jsem někde, kde nebylo nic. Jen jedna budova přede mnou a za mnou. Podívala jsem se kolem sebe, ale nic. Jen džíp pár metrů ode mě. Usmála jsem se a namířila si to k němu.

„Někam jdeš?" zastavil mě muž, co mě přišel pozdravit první den. V ruce držel samopal a na očích brýle. Za pár vteřin mě obklíčilo dalších deset mužů. Všichni měli zbraň i brýle. Povzdechla jsem si.

„Teď už asi ne..." zamumlala jsem a padla na kolena. Bolest mnou protékala a já, podruhé za život chtěla umřít.

Mé oči se zavřely a po chvíli opět otevřely. Viděla jsem tmavý štít a blonďatou bradku. „Ach, asi mám halucinace..." mumlala jsem.

„Budeš v pořádku." Ujišťovala mě ta halucinace a já se pousmála.

„Nikdy už nebudu..." nedořekla jsem to a znovu omdlela.