Ranní káva with Avengers

Rodinný den

Seděli jsme v tichu a pohlédla na svůj telefon. Display byl rozbitý v pravém horním rohu, ale mě to nevadilo. Naopak. Pousmála jsem se nad tím. „Tento telefon, mi dala má sestra, když jí vzali do nemocnice na plný úvazek. Prý to bylo i díky mě, že jsem ji tolik povzbuzovala a pomáhala." Vzpomněla jsem si na její rozzářený obličej. „Byla o pět let starší. Rodiče jí adoptovali, když mě byli tři. Byla vzpurná, hlasitá když něco chtěla tichá, když chtěli něco po ní. Paličatá. Nikdy nedělala něco jen tak. Vždy musela mít svůj důvod." Vyprávěla jsem a nespouštěla oči z telefonu. „Rodiče jí vždy milovali, stejně jako mě. Nedělali mezi námi rozdíly. Žádné totiž neviděli. Vraceli se pozdě z práce a ráno šli opět brzo do práce. Mnohdy zůstávali přes víkend. Od toho, tu byla Sandra. Uvařila, uklidila a pomohla mi s úkoly. Byla to super hrdinka. Moje super hrdinka."

„To je úžasné." Hlesl Steve. „Tvé vzpomínky, ti nemůže nikdo vzít." Vysvětloval.

„Tím si nejsem tak jistá." Šeptla jsem a vzpomněla si na svůj sen.

„Co?" podivil se Tony.

„Ale nic." Zakroutila jsem hlavou s úsměvem. „Ještě potřebuji sehnat nějaké květiny." Vysvětlila jsem a podívala se na čas přistání. „Dvě hodiny. To by měly být květinářství ještě otevřený, ne?" Pohlédla jsem na Natashu.

„Určitě, neměj strach." Ujistila mě.

Posadila jsem se vedle Steva a zavřela oči.

Běžela jsem po ulici a Sandra jela na kole. „Já chci taky!" křičela jsem a smála se. Poté zastavila, ale to už tam byla i máma s tátou. Posadili mě na větší kolo a společně jsme vyjeli ulicí. Začala jsem šlapat sama a rodiče mě pustili. „Jeď!" volali a utíkali za mnou. Smála jsem se a jela, jak nejrychleji jsem dovedla. Pak se mi však řidítka smekla a já najela na obrubník a přepadla. Rodiče i Sandra za mnou hned přispěchali. Měla jsem odřená kolena a pravý loket. Táta mě postavil a já se rozbrečela. Ihned mě vzal do náruče a začal utěšovat, stejně jako matka.

Otevřela jsem oči a zjistila, že se opírám o kapitánovo rameno. „Je dobře, že jsi vzhůru, budeme přistávat." Usmála se na mě Natasha a já viděla, že pilotuje Stark.

Narovnala jsem se a pohlédla s omluvou na Steva. Ten se však pousmál a nabídl mi bonbon. Trošku nečekaně jsem jej přijala a usmála se nad situací. „Díky."

„Jsem rád, že ti vykouzlil úsměv." Řekl a já se zcela netypicky ošila. Co to právě řekl? Mozek mě neposlouchal a já věnovala Stevovi až moc dlouhý pohled. Po chvíli jsem opět přišla k sobě a odvrátila se. Přitáhla jsem si svetr více k tělu a přemýšlela nad situací.

Quinjet začal přistávat a po chvilce jemně dosedl na asfalt. Když jsme vystoupili, čekal nás jeden muž s luxusním autem přímo na dráze. Dívala jsem se na něj jak na zjevení. Stark vyšel z quinjetu, něco mu řekl a převzal si klíče od auta. „Tak, nasedat!" zvolal a sedl si za volant.

Po tom všem, co vím a znám o Starkovi, jsem se ani neptala a posadila se dozadu na pohodlné sedadlo. Stark zadal JARVISOVI nejbližší květinářství a mohli jsme vyjet. Dívala jsem se z okna na mé bývalé město. Město dětství a toho největšího smutku.

Zapadalo slunce. A my právě dojeli k jednomu květinářství. Vystoupila jsem a všichni se mnou. Chtěla jsem otevřít dveře, ale bylo zamčeno. Muž stál u pultu a ukázal, že už má zavřeno. „To ne, prosím!" volala jsem nešťastně.

V tom ale přišel Stark. „Když nám otevřete, dám vám čtyřnásobek ceny." Řekl.

„To ne, nemám ti to jak zaplatit." Mluvila jsem k němu.