Ranní káva with Avengers

Já a on

Ležela jsem na malém a vcelku tvrdém lůžku. Otevřela jsem oči a poznala, že jsem v quinjetu.

„Probrala se." Slyšela jsem Clinta a hned uviděla Steva a Tonyho.

„Dneska sis opravdu pospala, Růženko." Ozval se Tony.

„Jak ti je?" ptal se hned Steve.

„Jako by mi někdo vrazil hřebíky do hlavy." Odpověděla jsem a dotkla se čela. „Jsou všichni v pořádku?" šeptla jsem.

„Ano, získali jsme toho muže z Hydry, prezident je také živý a zdravý a díky tobě se nikomu nic nestalo." Pousmál se.

„Naštěstí. Ten muž málem vyhodil do povětří celý Phoenix." Vysvětlila jsem. „A co Loki?" vzpomněla jsem si na Boha.

Steve se zachmuřil. „Ten bohužel uprchl. Ale vypadá to, že na naší planetě není. Thor už ho hledá, ale zatím nic."

„Ach, kdo vymyslel takové příšerné postele!" stěžovala jsem si a musela se posadit. Pohlédla jsem na Tonyho. Ten jen pokrčil rameny. „Jsou hlavně pro zraněné." Hlesl.

„Letíme na základnu?" podívala jsem se na Steva. Přikývl.

Posadila jsem se do mnohem pohodlnějšího sedadla a opřela si hlavu. Brzy jsem znovu usnula.

Udělala jsi dobře, ale měla jsi ho zabít. Bude to chvíli trvat, ale neboj, přijdu si pro tebe.

Otevřela jsem zprudka oči a pohlédla kolem sebe. Stále jsme letěli. „Všechno v pohodě?" Pozoroval mě Clint. Zamračila jsem se a nemohla si uvědomit, co se vlastně stalo. Pouze jsem přikývla. „Asi jo." Šeptla jsem.

Kapitán mě sledoval a zřejmě nevěděl, co má dělat. Nedivila jsem se mu, ani já to nevěděla.

Když jsme konečně přistáli, kapitán šel za Furym a já s ostatními každý na svůj pokoj. Posadila jsem se vedle postele a opřela se o ní. „Nebyl to sen..." šeptala jsem. „Ani vzpomínka." Třepala jsem hlavou a snažila si vzpomenout na něco takového. Nic. „Nevím, co to bylo..." dospěla jsem k závěru. Promnula jsem si oči a uvědomila si, že mé schopnosti se opět prohloubily. Předtím stačilo, aby si nepřítel vzal brýle a já k němu nepronikla, ovšem teď už jsem to dokázala. Jak moc jsem silná? Sama jsem to nevěděla. Uvědomovala jsem si však, že vždy musel přijít silný emoční výbuch, abych něco dokázala, o čem jsem netušila. Toho myslitele jsem porazila. Co ještě dokážu?

Někdo zaklepal na dveře. Odpověděla jsem mu, že může vejít. Steve stál ve dveřích a pohlédl na mě. Poté je ihned zavřel a přišel ke mně. „Lisso, jsi v pořádku?" mluvil ke mně.

„Nevím." Šeptla jsem a pohlédla mu do očí. „Nevím Steve, přemýšlím, že už si nejsem vědoma ničeho. Co když jsou mé oči určeny k zabíjení? Co když není můj účel jiný, než všem způsobit smrt?" šeptala jsem dál a opět mi začali téct slzy.

„Lisso, to neříkej!" zarazil mě kapitán a pevně mě objal. „Nic takového neříkej." Opakoval. „Ať se stalo cokoliv, přivedlo tě to ke mně. A já teď nevím, co bych si bez tebe počal." Hlesl.

„Steve, co když zase někdo umře? Kvůli mně?" dívala jsem se mu do očí.

„To se nestane, neboj." Řekl přesvědčeně. Objala jsem ho a on mě pevně stiskl. Položil mě na postel a pouze mě objímal. Můj pláč pohasínal a já ležela v jeho náruči, chráněná před světem. Kéž by to tak bylo navždy... pomyslela jsem si. Mírně jsem se odtáhla a pohlédla mu do očí. Pak jsem jej jemně políbila. „Děkuji." Šeptla jsem již s mírným úsměvem. Steve se opřel o loket a oddělal mi vlasy z obličeje. Přejížděl pomalu po mé tváři. Poté se přiblížil a polibek mi opětoval. Líbali jsme se, jak kdyby svět měl za pár minut skončit. Bylo to vášnivé, chtivé, milované ale i bolestné. Bolest jsem cítila v každém jeho polibku. Chápala jsem to, bál se, že o mě přišel. Vjela jsem mu rukou do vlasů a on mi začal rozepínat halenku. Odtáhla jsem se. „Steve." Pohlédla jsem na něj.