Ranní káva with Avengers

Výslech

Probudila jsem se v noci. Ne sama, ale díky Furymu. Hleděla jsem na něj vytřeštěnýma očima. „Pojďte se mnou." Řekl a odešel na chodbu.

Promnula jsem si oči a všimla si, že mám stejné oblečení jako po misi. Zapomněla jsem se převléct a teď za to byla i vcelku ráda. Vzala jsem si první tenisky, co jsem uviděla a následovala Furyho.

„Děje se něco?" ptala jsem se a šla poklusem za ním.

Fury mlčel a promluvil až ve výtahu. „Ten od Hydry se probral. Potřebuji, abyste ho vyslechla."

Chvíli jsem mlčela a pak se ušklíbla. „Myslíte, bych ho zhypnotizovala, a pak se ptala." Pouze přikývl. Jeli jsme do druhého přízemí a ocitli se vcelku tmavší chodbě s mnoha dveřmi. Fury šel až na konec chodby a vešel do jedné místnosti. Byl tam pouze stůl, kamera a ten blonďák. Byl spoutaný a dobře hlídaný jedním mužem. Ten, jakmile uviděl Furyho, odešel. Posadila jsem se a blonďák se na mě usmál. „Tebe jsem dlouho neviděl." Hlesl. „Takže teď děláš pro ně? My tě už omrzeli?" usmíval se.

„Nikdy jsem pro vás nepracovala!" odpověděla jsem příkre.

„Tak začneme." Řekl Fury a já pochopila. Zaměřila jsem své oči do těch jeho. „Na co jste potřebovali ty zbraně?" začal Fury. Muž však mlčel.

„Odpověz!" rozkázala jsem mu.

„Rozpoutáme válku."

„Mezi kým?" zamračila jsem se a zapomněla, že se má ptát jednooký.

„Mezi státy po celém světě." Hlesl.

Fury si odkašlal. „Kde máte další základny?" ptal se, ale já musela otázku zopakovat, aby odpověděl.

„To nevím, poslali mě pouze do té jedné."

„Máte někoho ve vládě?" Fury se vyptával dál a dál a mě připadalo, že tu sedíme již hodinu. Začala mě bolet hlava. Nakonec jsme oba zjistili, že z něj nic nevymaníme, protože skoro nic nevěděl. Ale oznámil nám, kde mají skladiště zbraní v Turkmenistánu, což byla vcelku slušná informace. Aspoň něco. Fury mi položil ruku na rameno a já svůj pohled stáhla. Muž okamžitě spadl hlavou na stůl.

„Ah..." zafuněl. „Jsi vážně dobrá..." zasmál se. „Jako tvá matka." Pohlédl na mě.

Začalo mi tlouct srdce. „Co víš o mé matce?!" zamračila jsem se.

„Jen, že ji naše pokusy bavily..." usmíval se slizce.

Fury mlčel. „Nikdy by něco takového neřekla!" držela jsem se, abych mu jednu nevrazila. „Mučili jste ji den co den!"

„Ano, vcelku se jí to líbilo, jen potom co otěhotněla, chtěla skončit. Bohužel," odmlčel se a prohlédl si mě. „Ale i tak můžu říct, že ses povedla." Přiznal a já už bych mu dala pěstí, kdyby mě Fury nezastavil. Muž se zasmál. „Bohužel pak utekla. Zjistili jsme, že si adoptovali další dítě, možná, aby aspoň jedno bylo normální." Přemýšlel. Vzpomněla jsem si na Sandru. „Nechali jsme je pár let v klidu, ale pak šéf řekl, že je máme najít a přivézt tebe. Byla jsi již dospělá, tak jsem se těšil, až tě uvidím." Ulízl si zničený ret. „Bohužel, nebyla jsi doma, pouze oni a ty jsme nepotřebovali. Následovala tvá nevlastní sestra, když se tě snažila bránit. Jaké veselé zjištění, když jsi zabila šest našich mužů úplně sama a podstatě se vypařila. Držela jsi se dlouho..." přiznal. „Ach, nikdy nezapomenu na pohled tvé sestry, když jsem ji probodl srdce." Zavzpomínal a to už jsem se neovládla. Ani Fury to nestihl a já mu uštědřila několik ran do obličeje. Nos mu začal opět krvácet a zašpinil celý stůl. Fury mě chytl za pas a doslova odvlékl od smějícího se muže.