Ranní káva with Avengers

Sušenky

Došla jsem na pokoj a vlezla hned pod sprchu. Nechtěla jsem vědět, jak moc jsem musela smrdět po dnešku. Vyšla jsem z koupelny v ručníku a šla si najít nové oblečení. Vytáhla jsem si vínové uplé džíny a volnější bílou halenku. Hodiny mi ukazovali půl páté a já nemohla uvěřit, že už je tolik. Najednou někdo zaklepal na dveře. Podívala jsem se na vzdálenost mezi mnou a dveřmi a nechtělo se mi vstávat. „Kdo je?" křikla jsem přes pokoj. Nikdo se však neozýval a já si povzdechla. Vstala jsem a otevřela dveře. Za nimi stál Stark. V jedné ruce držel sušenky a tou druhou mi vesele mával.

„Už jsem myslel, že spíš." Řekl.

„Možná budu, potřebuješ něco?" podívala jsem se mu do očí a uloupila si jednu sušenku.

„Já ne, ale Fury tě shání." Vysvětlil.

Mírně jsem si povzdechla a vzala si svou kartu. Zabouchla jsem za sebou dveře a podívala se Starkovi zhluboka do očí. Ten mi pohled oplatil a vypadal, že je mírně vyveden z míry. Pousmála jsem se. On stále nic neříkal a já ve svém okouzlování pokračovala. Přibližovala jsem se k jeho tváři a do ucha mu zašeptala: „Díky." V tu chvíli jsem popadla sušenky a dala se na útěk. Až když si uvědomil, co se stalo, jsem slyšela pouze: „Ty potvoro!" smála jsem se na celou chodbu a kousala radostně sladkost.

Furi opět seděl za stolem a četl si svou další tajnou složku. Posadila jsem se naproti němu a čekala.

„Tak." Začal a složku zavřel. „Mám vaše výsledky a můžu říct, že jsou vynikající." Pousmála jsem se. „Chtěl bych vás přidělit do týmu Avengers." Sušenky, co jsem jedla mi zaskočily v krku a já začala kašlat. „Nemůžete neříct, že je nemáte ráda. Schválně jsem je s vámi nechal pracovat."

Předklonila jsem se nad stůl. „Vy už máte vše vymyšlené předem, že?" pozdvihla jsem jedno obočí a hleděla mu zpříma do oka.

Fury se pousmál. „Jistěže. A jsem rád, že s tím souhlasíte."

„Já ale..."

„Nic jste nenamítala." Pokrčil rameny.

„Vsadím se, že bych s tím stejně nic neudělala." Zamumlala jsem a skousla další sušenku. Furi se na ně podíval a já mu nabídla.

Zakroutil hlavou. „Ty jste ukradla Starkovi, že?"

Zamračila jsem se. Tohle už bylo vážně divné. „Jak to víte?"

„No, Stark jiné nejí a jen tak mimochodem je včera dostal ode mě." Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Tomu jsem nemohla uvěřit. „Prohrál jsem sázku." Vysvětlil u mého zděšení. Já jen na sucho polkla. „Teď běžte, zítra spolu budeme ještě mluvit."

Vykopl mě. Zase. Odešla jsem a doufala, že cestou nenarazím na Starka.

Seděla jsem u počítače, když jsem si všimla, že už je sedm. S uvědoměním času, jsem dostala hlad. S úsměvem jsem opustila pokoj a namířila si to do jídelny. Už tam skoro nikdo nebyl. Jídla už také ubylo. Nandala jsem si na talíř a uviděla Bartona. Přišla jsem k jeho stolu. „Můžu?" Barton ke mně vzhlédl a ukázal na volnou židli. „Už jsi skončil?" optala jsem se a ukousla z masa.

„Jo..." povzdechl si.

„Stalo se něco?" vypadal opravdu sklesle.

„Ale, včera jsem měl jet domů, ale Furi řekl, že tady musím zůstat." Zamumlal.

Jo, jednooký mluvil, že se zítra ještě uvidíme. „Máš rodinu?" pokýval hlavou a já se pousmála. „To je skvělé. Neboj, věřím, že je brzo uvidíš." Snažila jsem se ho trošku povzbudit. Úsměv mi nakonec oplatil. Když jsem viděla, že do jídelny vstoupil Stark, zalezla jsem pod stůl. „Co děláš?" slyšela jsem Clinta.

„Pššt! Nejsem tady!" bouchla jsem ho do kolene. Viděla jsem, jak se Clint otočil a pak už jen slyšela rozhovor mezi Bannerem a Starkem. „Možná, kdybychom použili víc mědi..."

„No, stejně si teď budem muset dát chvíli pauzu. Furi po nás zas cosi chce." Mrmlal Stark a posadil se ke stolu. Jeho koleno jsem měla pět centimetrů od mého nosu. „Co seš tady tak sám?" podivil se Banner na Clinta.

„Už je vcelku pozdě." Odvětil.

„Neviděl jsi tu blonďatou mršku?" slyšela jsem Starka a skousla si ret. „Dnes mi ukradla moje sušenky!"

„Dnes jsem ji viděl akorát na tréninku." Hlesl Clint a já se trošku uvolnila.

„Vážně?" podivil se Stark. „A co tady ten rozjedený talíř?" slyšela jsem a už chtěla utíkat, když mě chytil za paži. Začala jsem se bránit, ale neměla jsem šanci. „Jen pojď ven!" slyšela jsem Starka a už mě táhl, jak pytel brambor.

„Já, omlouvám se... nevěděla jsem, že to byli sušenky od Furiho." Sypala jsem ze sebe a házela nevinný pohled na Tonyho.

„Měl jsem z nich takovou radost." Díval se na mě zamračeně. „A ty mi je zkrátka vezmeš." Dodal. „Kde jsou?" optal se a nepouštěl mou paži. Viděla jsem, jak se ti dva u stolu smějí.

„To je vcelku hloupá otázka." Řekla jsem ironicky. Plecháč mě rentgenoval očima a pak si povzdechl. „Já ti to vynahradím." Řekla jsem dřív, než si stihla uvědomit všechny možnosti.

Tony se na mě podíval s jiskřičkami v očích. „Opravdu?" usmíval se.

„Jo, koupím ti nové." Zazubila jsem se tentokrát já.

„Nene, žádné sušenky, vymyslím si něco lepšího." Na tváři mu hrál ďábelský úsměv.

Podívala jsem se na ty dva s prosbou o pomoc, ale ti se jen usmívali. Dík moc. Zamračila jsem se a ukousla si opět ze svého masa.

„A kolik ti vlastně je?" optal se po chvíli Banner.

„21." Hlesla jsem.

„A rodiče o tebe strach nemají?" podivil se zelenáč.

Zakroutila jsem hlavou. „Žádné nemám." S tímto veškerá konverzace u stolu uhasla.

Tak jo, snad jste se trošku bavili :) zatím se majte! :D