Ranní káva with Avengers

Nová práce

Na nic jsem nečekala a udělala to jediné, co mě napadlo. Vytočila jeho číslo. 

„Ano?" zazněl, jak kdyby věděl, kdo mu volá.

„Potřebuji vaši pomoc!" řekla jsem přerývavě a snažila se kličkovat mezi lidmi.

„Vidím tě, nasedni do černého SUV." Hlesl.

Dělá si legraci? Tady jich je snad milion! Zanadávala jsem, ale pak ihned pochopila. Jediné auto, zde mělo zcela černé skla a stálo přímo ulici přede mnou. Když už jsem byla skoro u auta, tak se otevřely dveře a já rychle naskočila. Auto se rozjelo a mé plíce byli zcela vyšťavené. Hrudník se mi zvedal a já pohlédla na toho muže, co jsem ho nazvala mimozemšťanem, aspoň v jistém slova smyslu.

„Zavolala jsi později, než jsem čekal." Řekl jen.

„Vy jste to čekal?" nechápala jsem.

„Ty muže, co jsi dnes zneškodnila, byli to členové Hydry. Je to tajná organizace..."

„Vím, co jsou zač!" odsekla jsem. „Zabili mi rodiče..." vyšlo ze mě nakonec.

„Ano, to vím." Opět jsem na něj pohlédla, ale nic neřekla. „Teď, pokud dovolíš, tě vezmu na základnu. Věř mi, že tě tam nikdo z nich nenajde." řekl. Dál mlčel. I já. Měla jsem mnoho otázek, ale nejprve jsem chtěla, aby se mi trošku porovnali ty dosavadní. O organizaci Hydry, jsem toho mnoho nevěděla. Měla jsem pár zápisků mého otce, ale to bylo vše. Došlo mi, že mě honili kvůli mým schopnostem i to, že kdybych jim neutekla, udělají si ze mě pokusného králíka. Toho jsem si byla jistá. Přeci jen, má matka jejich pokusným králíkem byla.

Dojeli jsme na základnu velkou, jako letiště a já se chytla za paže. V noci už bylo vcelku chladno. S mým oblečením dvakrát tolik. „Pojď." Řekl můj zachránce a já jej následovala. Prošli jsme spoustu chodeb, až se dostali do jeho kanceláře, jak jsem pochopila, když zasedl za stůl. Poukázal na židli před ním a já se chopila místa. „Tak, abych se představil, jsem Nick Fury. Jsem velitel S.H.I.E.L.D.u. Naše organizace se skládá z mnoha sídel po celé Zemi a jsme tu od toho, abychom chránili naši planetu." Tímto narážel asi na Lokiho, který chtěl ovládnout náš svět. Díky němu vlastně vznikly i Avengers, pokud si dobře pamatuji. Odkašlal si. Zřejmě viděl, že má pozornost je ta tam. „Dnes ráno, jsi na mě udělala dojem. Chtěl bych tě proto zaměstnat jako agenta. Místo bys měla zde na základně a až se naučila všem dovednostem, vyjela bys i na mise." Vysvětlil mi.

„Zajímavé." Hlesla jsem. „Víte, nikdy jsem nepřemýšlela nad tak stupidní verzí, že bych byla agentkou." Zasmála jsem se a kroutila nevěřícně hlavou. „Ale asi..." zapřemýšlela jsem se. „Asi to přijímám. Nemám co ztratit." Odpověděla jsem.

„Dobrá. Zítra vám povím víc. Stavte se u mě v deset." Řekl. „Váš pokoj je 326. Najdete ho ve třetím poschodí. Máte tam nějaké věci, co připravila jedna z mých agentek. Běžte si odpočinout." Vysvětlil a já s pokývnutím vstala. „Jo a Lisso," otočila jsem se za svým jménem. Jak ho ví? „zde máte kartu. Nepustí vás všude, ale to vám zítra všechno vysvětlí." Dodal ještě.

Odešla jsem s plnou hlavou myšlenek a přivolala si výtah. Zmáčkla tlačítko s číslem tři a nechala se vyvést do třetího patra. Chodba byla dlouhá, až moc. Rychlým krokem, jsem míhala čísla, až našla to svoje. Použila jsem kartu a dveře se otevřely.

Pokoj byl obrovský. Velká postel v černé barvě a před ní pohovka v barvě bílé. Na zdi visela plazmová televize a já přešla k obrovské šatní skříni. Byla plná nejrůznějšího oblečení od tepláků, legín přes mikiny, šaty i džíny. A to nepočítám nespočet halenek. Boty byly vyskládané v dolní přihrádce a v šuplíku, který jsem otevřela byly různé šperky a malovátka.

Přešla jsem do jedných dveří a uviděla menší kuchyňku, která však měla všechno potřebné vybavení v tom nejmodernějším designu. Druhé dveře mi ukázaly velkou koupelnu s vanou a velkým zrcadlem na zdi. Pohlédla jsem na svůj ušpiněný obličej i mastné vlasy a musela se zamračit. „To je hrůza..." sklesle jsem si povzdychla a otevřela poličku v koupelně. Našla jsem šampón, kondicionér i masku na vlasy. Pak přípravek na obličej a vše, co jsem právě potřebovala. Pročísla jsem si vlasy velkým kartáčem a vlezla unaveně do vany. Teplá voda mi probírala zkřehlé tělo a já se usmála. „Snad to není sen..." šeptla jsem pro sebe.

Druhý díl :) je trošku kratší, ale s tím příštím vám to vynahradím ;)