PSYCHO LOVE ✔

Kapitola 1.

,,Snídaně'' probudila mě svým přívětivým hlasem kuchařka, když vešla do mého malého pokoje. S tácem rychlými kroky přišla až k mé posteli. Popřály jsme si dobré ráno a ona mi snídani položila na noční stolek. Ospale jsem se posadila a otřela jsem si ospalky z očí.

‚, Slečno Hilmerová, mám pro vás novinku'' prozradila s velkým nadšením, protože se konečně někomu mohla svěřit. Svým zvědavým výrazem jsem ji pobídla, aby pokračovala.

,, Budeme mít nového svěřence'' vyzradila mi opravdu rychle a čekala na mou reakci.

,,Koho?'' zajímala jsem se, přitom jsem se napila džusu, který stál na tácu.

,, Nechci nijak lhát slečno, ale jediné co vím je, že to je mladý chlapec vašeho věku'' mrkla na mě.

,, Ach, mladý a určitě pohledný, že? Nevěřím, že tady potkám někoho, s kým bych mohla trávit více času, než je nutno víte. A myslím, že se nic nezmění ani po jeho příchodu''

,, Ale slečno měla byste být pozitivnější, co se týče vašich šancí. Zjistila jsem, že se váš případ zlepšuje''

,, Jediné co vám řeknu je, že si pokroku všímám, ale myslím, že byste měla už jít nebo ostatní umřou hladem'' Nevypadala zrovna nadšeně, když jsem ji nic moc neprozradila. Až když zavřela dveře, dala jsem se do jídla.

Po snídani jsem se rozhodla obléct a sejít do společenské místnosti, která se nacházela v přízemí společně s jídelnou a kuchyní. Možná bych vám mohla představit tohle místo.

Je to taková léčebna pro psychicky narušené lidi. Ale není to tady jako z klišé filmů. Panuje tu přátelská atmosféra jak mezi pacienty, tak mezi personálem. Najdete tu lidi se schizofrenií, různými úchylkami, nebo kleptomanií. Já jsem ten poslední případ, ráda jsem kradla věci všeho druhu a nemohla jsem přestat. Jednu dobu to bylo celkem zlé, ale poslední rok se to celkem zlepšilo, ale o tom jindy. Nerada mluvím o mé nemoci? Nebo snad poruše?

Tento velmi starobylý dům se nachází na okraji města a zajímavostí je, že toto zařízení je určeno jen pro mládež a lehčí případy. Strávila jsem tu dlouhou dobu asi od svých třinácti let, takže nějaké čtyři roky. Tudíž mi je 17. Šoupli mě sem rodiče, báli se, abych jim nezkazila pověst, neboť jsou celkem velcí podnikatelé. Měla jsem jim to nejdříve za zlé, ale uvědomila jsem si, že tady mi je mnohem lépe než doma pod zámkem.

Bin, postarší ale fit muž, který to tu vede upozornil celou místnost svým hlasem.

,, Prosím o chvilku pozornosti. Rád bych vám představil nový přírustek'' všichni ho poslouchali a byli zvědaví stejně jako já. Ze dveří vyšel vysoký, černovlasý kluk. Postavil se vedle Bina. Něco mu zašeptal do ucha. Bin s porozuměním ve tváři přikývl a otočil se zpět na nás.

,, Představuji vám Zacka Hamiltona'' ukázal na postávajícího kluka. Asi se styděl, protože neřekl ani slovo a neustále koukal do země. Kolem mě se začal ozývat šepot. Moc mě nezajímalo, co si o něm povídají, ale neunikly mi poznámky na jeho výšku.

Ihned jak mě Bin vyhledal pohledem, věděla jsem, co bude následovat. Já a Bin jsme si byli blízcí, i přes to, že jsem mu občas nevědomky kradla jeho oblíbené doutníky. Svým výrazem mi jasné naznačil, ať k němu rychle narukuju. Popošla jsem k němu i k Zackovi.

,, Zaro'' vyslovil mé jméno.

,, Mohla bys Zackovi ukázat jeho pokoj a ostatní prostory?'' i přes to, že jsem věděla, že bude následovat právě tento požadavek, protože jsem to byla většinou já, kdo to tu nováčkům ukázal, byla jsem vcelku nervózní. Podívala jsem se na Zacka jestli uvidím nějakou reakci, ale viděla jsem jen pramínek vlasů, který mu padal přes obočí. Do očí jsem mu neviděla kvůli jeho zadumanému pohledu do země. Pokývla jsem na Bina s tím, že ten úkol zvládnu. A tím jsem si byla taky jistá. Bin se na mě ještě jednou ohlédl a zdvihl palce a potom odkráčel pryč. Přiblížila jsem se k Zackovi na dálku paže.

,, Ahoj já jsem Zara'' představila jsem se. On na mě jen pohlédl od zdola až k mé hlavě, ale do očí se mi nepodíval. Konečně jsem spatřila jeho oči. Zářili jasně zeleně jako smaragdy. Popsala bych je jako úchvatné.

Mé celkem zdvořilé představení bylo odbyto jeho ledabylým zamáváním. Potom svůj zrak upřel znovu na podlahu. Dal mi své klíče. Když jsem si všimla čísla jeho pokoje, znejistila jsem. Znovu jsem na něho pohlédla, ale nevěnoval mi žádnou pozornost. Podle té visačky se jeho pokoj nacházel naproti mému trochu křížem, ale byl naproti. Vnitřně jsem se uklidnila a vyšla ke schodům.

,, Ty jsi v tomhle ústavu proč?'' zeptal se. Trochu jsem cukla. Lekla jsem se jeho nečekané otázky.

,, Záleží na tom?''

,, Asi jo. Tipl bych tě na nějakou fetišistku'' zastavila jsem se v chodbě a on do mě drobně narazil, otočila jsem se na něho a chtěla mu vyjasnit, jak se moje situace má a že určitě nemám sexuální úchylku a že by si z toho neměl dělat legraci. Jenže on mě předběhl.

,, Klid, to byl jen vtip'' omluvil se a pousmál se. S nezájmem jsem se otočila a vedla ho dál. Když jsem došla, až k jeho dveřím otevřela jsem pomocí klíče a pustila ho dál. Vešel a trochu překvapeně si povzdychl. Asi nečekal tak malinký pokoj. Otočil se na mě. Možná chtěl něco říct, ale já jsem mu rázně pověděla.

,, Kleptomanie'' a zavřela mu dveře před nosem a utekla jsem do mého nedalekého pokoje.

To bylo možná trochu neukázněné, ale cítila jsem se vzrušeně.

Po pár minutách se ozvalo zaklepání. Otevřela jsem a uviděla Zacka. S údivem jsem na něho civěla.

,, Myslím, že prohlídka ještě neskončila'' připomněl mi mou jedinou povinnost. Tak jsem se rozrušila, že jsem úplně zapomněla na můj úkol.

,, Promiň, trochu jsem to přehnala'' omluvila jsem se a šla chodbou směrem k záchodům. Slyšela jsem za sebou otáčení klíče v zámku. Zack zamykal na čtyři západy. Otočila jsem se.

,, Problém?'' řekl skoro s uraženým hlasem a hodil mi klíče.

,, Ne ani ne. Proč jsi tu vůbec ty?'' zajímala jsem se.

,, Řeknu ti to, ale dál se o tom bavit nebudu jasný?'' přikývla jsem.

,, Mám OCD, víš co to je?'' po mém souhlasném kývnutí jsme pokračovali dál.

On a OCD? Pro ty co neví, o co se jedná. Je to taková porucha, která vás nutí opakovat věci několikrát, abyste měli jistotu a pocit bezpečí. To vysvětluje to jeho zamykání. Ukázala jsem mu koupelny a všechny ostatní důležité místnosti. Na závěr prohlídky jsem se rozhodla mu ukázat moje tajné místo.

,, Ještě něco ti ukážu'' nabídla jsem mu a vyrazila směrem, kde se to místečko nacházelo. Ani nevím, co mě k tomu vedle, ale připadalo mi to jako dobrý nápad.

Došli jsme ven z budovy. Nacházely se tam stromy, keře vyhlídka na řeku za plotem a čerstvý, svěží vzduch. Hlavní lákadlo lavička stála ve středu toho všeho. Posadila jsem se a poslouchala jeho slova.

,,Wow, nečekal jsem, že tady.... Múže být i něco takovýho'' začal větu z nechutí k tomuhle ústavu, ale dokončil ji s obdivem ke krásné přírodě.

,, Tobě se tu nelíbí, že jo?'' začala jsem navazovat nějakou konverzaci, jelikož jsem si začínala myslet, že se mi otevírá nebo že se mezi námi začíná tvořit přátelství.

,, Hele ani tě pořádně neznám, tak nechápu, proč bych se ti měl svěřovat se svými pocity'' zaraženě jsem si přehrávala jeho slova dokola a dokola.

,, Nechtěla jsem tě nijak urazit'' řekla jsem velice divným tónem, protože nechápu, co na mé otázce bylo tak ofenzivní, že se urazil. Po jeho tichu jsem pokračovala.

,, Myslím, že bychom se měli asi vrátit'' vstala jsem z lavičky velmi agresivně, protože jsem chtěla být dál od tohoto kluka. Něco spadlo na zem, něco mi vypadlo z kapsy. Byl to klíč, nejdřív jsem měla za to, že se jedná o můj, ale to byl omyl. Byl to jeho klíč. Když to poznal i on a prohrabal si své kapsy, rozzuřil se. Já jsem zatím přemýšlela, v jaké chvíli se mi povedlo ukrást mu klíč od pokoje.

,, Ty jsi opravdu nemocná. Nechci mít s někým jako ty nic společného. Nejsi normální. Jsi zlodějka'' po jeho nazlobeném monologu odkráčel rychlostí větru.