PSYCHO LOVE ✔

Kapitola 13.

Když přišel nazpátek, seděla jsem vzorně na židli a koukala jsem do stropu.

,, Neodešla si, to je skvělý. Takže můžu začít?'' jen jsem přikývla. Sedl si na židli vedle mě a nahodil vážný výraz, aby mě vystrašil.

,, Nechci, aby ses s ním zahazovala, protože by tě mohl svést na scestí Zaro. On není dobrý materiál na kamaráda a dneska se to jenom potvrdil''

,, Že měl jeden výbuch, neznamená, že je špatný člověk'' snažila jsem se ho chránit. Když on sám nemohl.

,, Ten výbuch možná byl poprvé, ale jeho stav se zhoršuje od té doby, co sem nastoupil dost Zaro. Takový propad jsme tu ještě neměli, a proto to nedáváme najevo. Snažíme se dělat, co je v našich silách, ale on nespolupracuje'' zarazila jsem se. O tomhle jsem nic nevěděla, jak to je možně? Přede mnou se chová jako úplně normální kluk. Skoro ani nepociťuji, že jsme v Psychu, když jsem s ním. Jak je tedy možné, že jeho stav je tak hrozný.

,, Joshi nepřeháníš trochu?''pozvedla jsem jedno obočí.

,, Ani trochu Zaro'' stoupnul si, vzal jeho složku z kartotéky. Tu samou, kterou jsem před několika minutami prolistovávala a podal mi jí.

,, Jeho léčba se od příštího týdne velice zintenzivní. Bude mít jen dva volné dny v týdnu, jinak bude na terapiích a léčbach" srdce mi vynechalo.

,, Ale to snad není zapotřebí'' nechtěla jsem přijít o tu pohodu, kterou jsem s ním zažívala skoro každý den.

,, Zaro pokud se nezlepší, nemůžeme si ho nechat tady, ale bude převezen do zařízení, kde se na to specializují mnohem víc. Na jeho nemoc tu zrovna odborníka nemáme. Je to pro jeho dobro''tak proč si hi sem brali kdyz ho nezvládnu? Honilo se mi hlavou.

,, On je výjimečný Joshi''

,, No z hlediska situace bych mohl říct, že je výjimečný, ale ne v cestě dobré'' mou větou jsem nechtěla poukázat na specialitu jeho nemoci, ale na jeho vnitřek. Možná je dobře, že Josh si to vzal po svém. Nechtěla jsem strávit další minuty bez Zacka. Protože by možná mohly být poslední, které spolu strávíme.

Hledala jsem ho všude úplně všude, ale neuspěla jsem. Vyvodila jsem, že možná bude u Bina nebo dokonce u Joshe.

Na večeři se taky neukázal a já začala být zoufalá, co když ho už přijali na novou léčbu a já jsem s ním ani nestihla probrat všechny ty věci, co mi vířily hlavou. Od jeho amoku po to proč mi zatajoval, jak se ve skutečnosti cítí.

Vzdala jsem to, ale jen pro dnešní den.

Po ranním rituálu jsem spěchala do místnosti, kde se mělo konat vyučování. Trochu jsem se zpozdila u Zackových dveří, když jsem měla namířeno právě ke schodům. Nehodlala jsem si opět připustit, že ho neuvidím a nepromluvím s ním. Po pár minutách, kdy mi neotevřel, jsem se probrala do reality a utíkala nahnat časové resty.

Dopolední vyučování skončilo a čekal nás oběd, jenže než jsme se stačili nashromáždit, vběhl do místnosti Bin a začal na všechny z nás hulákat, ať nikam nechodíme a zůstaneme na místě. Odůvodnil nám to tak, že se na město chystá obrovská bouřka, která nás ještě před hodinou podle meteorologů měla minout. Jenže neminula a řítila se přímo sem. Ostatní nechápali, proč Bin tolik vyvádí kvůli bouřce, ale já to věděla. Nešlo ani tak o sílu té bouřky jako o to, co se stalo naposledy.

Byla jsem tu druhým rokem, když se odehrála celkem podobná událost. Až na to, že všichni byli klidní a jen nás upozornili, že si máme zalézt do pokojů a nevycházet. Vítr rozklepal celou budovou a já se bála. Přes sebe jsem měla přehozenou deku a brečela jsem. Z pláče jsem usnula. Po probuzení jsem sešla dolů, už jsem se nebála, jelikož bylo po všem. Jakmile jsem vkročila na podlahu jídelny, uviděla jsem všechen personál shromáždění kolem stolu. Kuchařka dokonce i brečela. Rychle jsem se schovala za zeď, aby mě neviděli a pozorně jsem poslouchala.