PSYCHO LOVE ✔

Kapitola 3.

Povinností tohoto dne je, že se sejdu s doktorem a probereme moji léčbu. V jeho kanceláři jsme si povídali o moji ''poruše''. Doktor mi nařídil, že až budu mít nutkání něco ukrást, mám mačkat míček, který mi dal a uvidíme, zda to pomůže. Moje léčba je hokus, pokus ale zatím nic nezabralo. Celá nešťastná z toho, že můj stav se zlepšil jen o trošičku, jsem se vydala do pokoje. Tam jsem nestrávila moc času, protože mi začínala škola. Základku jsem si odchodila v normální škole, zbýval mi totiž jen jeden rok. Tady probíráme, tak nějak všechno není to sice něco, co bychom ukončili maturitou, ale mozek nám to nechá prohřátý dostatečně. Výuku máme pouze tři dny v týdnu a na rozdíl od dětí, co chodí do normální školy, my se na vyučování i těšíme. Většinu času tu není moc do čeho rýpnout, takže to vítáme s radostí.

Po škole a večeři jsem si sedla ke stolu a přemýšlela. Zacka jsem dnes ani jednou nezahlédla a bylo mi smutno, že jsem nepocítila jeho přítomnost. Taky mě užíralo, že jsem si s ním nemohla promluvit o jeho životě. Zajímalo by mě jaký je jeho příběh. Také jsem si vzpomněla na dopis, který mi po kuchařce poslal. Vzala jsem si papír a tužku a rozhodla jsem se, že mu napíšu podobný dopis jen s tím rozdílem, že se pokusím o schůzku. Psala jsem a psala, ale nakonec jsem to vzdala. Z mé hlavy se nevyloudila jediná kloudná věta a ještě jsem se děsila toho, že by mou pozvánku na rozhovor odmítl. Vyhodila jsem papír do koše a šla spát s hlavou plnou teorií o Zackově životě.

Chvíli na to, co jsem se probudila, přišla kuchařka. Možná že jsem trochu očekávala, že mi přinese psaní, jenže to se nestalo.

,,Ty víš o všem, co se tady děje že?'' lichotila jsem jí.

,, Samozřejmě'' chlubila se.

,, Takže bys mi mohla říct něco o tom novém'' zkusila jsem.

,, Jak jsem pravila, vím o všem, co se šustne tady ne mimo tyto zdi, bohužel miláčku. Ať přijdu ke komukoliv, přivítá mě aspoň trochu vřele a vlídně, ale tenhle pan Hamilton, ten tedy ne. Na pozdrav jen kývne. Jediné, co řekne, že děkuje. A jednou jedinkrát se stala výjimka a to když mi dával dopis pro vaši milou osobu, to víte, že s vámi se povídá nejlépe"

,, Takže nic nevíš, kuchařko" smutně jsem řekla.

,, Bohužel, ale proč se ho nezeptáte sama, co ho sem přiválo?"

,, To víte, nevypadá moc přátelsky a otevřeně" vymlouvala jsem se.

,, Slečno Hilmerová, to že to tak vypadá, neznamená, že to tak je. Zkuste si s ním promluvit po obědě, to máte volno"

,, Dám na vás a děkuju za snídani" nevím, jestli mám dost kuráže, abych se ho zeptala.

Na obědě jsem ho konečně spatřila, nepozdravil mě, ale usmál se na mě. Jeho zelené oči byly unavené a s radostí se dívaly na jídlo. Ani po zbytek oběda jsme na sebe nepromluvili. Moje zoufalství se prohloubilo, když odešel od stolu dřív než všichni ostatní, protože si ho Bin zavolal na krátký rozhovor do kanceláře. Viděla jsem ho jak vychází od Bina a míří do chodby kde máme pokoje. To mi stačilo, abych pochopila, že se k obědu už nevrátí a že svou první šanci jsem promarnila.

Po obědě jsem se rozhodovala, jestli opravdu dám na kuchařčina slova. Asi po třiceti minutách jsem vyšla z pokoje v naději, že ho najdu a jednoduše se ho zeptám. Prošla jsem všechny zákoutí této budovy i ty co jsem mu neukázala a nejspíš o nich ještě neměl tušení. Dokonce jsem se vydala na moje tajné místo, ale tam také nebyl. Zkroušená neúspěchem jsem se loudala po chodbě. Míjela jsem jedny dveře po druhých. U jedněch jsem se zastavila. Patřili Zackovi. Zaklepala jsem a ozvalo se pozvání dovnitř. Otevřela jsem dveře a vešla. Uviděla jsem Zacka jak leží na posteli. Zavřela jsem za sebou dveře a uvědomila jsem si, že jsem s ním o samotě.