PSYCHO LOVE ✔

Kapitola 2.

To snad nemyslí vážně. On mě nazval nemocnou. Dobře to je pravda, ale nemůžu za to, že jsem mu ukradla klíč. Vždyť on má taky nějaký problém a vyčítám mu to snad ne. Začala jsem brečet, i když nevím proč. Proč mi záleží na názoru toho přidrzlého pablba. Vrátila jsem se až na oběd. V pokoji jsem se převlékla a z kapsy vyndala vidličku. Musím říct, že mi ten pobyt tady moc nepomáhá. Vůbec si neuvědomuju, že něco kradu. Ještě, že to jsou jen malé drobnosti. Byla jsem ještě trochu rozrušená z toho rozhovoru, který jsem vedla se Zackem. Rozhodla jsem se, že si dojdu něco přečíst do knihovny. Vzala jsem si nějakou tenčí, abych to ještě dnes stihla. Byla jsem skoro na konci, když mě někdo vyrušil, ale nejspíš si mě nevšiml. Sedl si na druhou stranu knihovny a začetl se. To samé jsem udělala i já.

,, Divím se Zaro, že jsi ses nepokusila, navázat konverzaci" byl to hlas toho člověka, který seděl v křesle. Podle hlasu jsem poznala, o koho jde. Byl to Josh. Něco jako zdravotní bratr tady v ústavu.

,, Já nevěděla, že jsi to ty Joshi" omluvila jsem se.

,, Byl jsem si promluvit s tím novým" zahájil rozhovor.

,, O čem jste si povídali?" vyzvídala jsem.

,, O jeho nemoci a projevech, a taky mi řekl, co se stalo s tím klíčem. Proč jsi nepřišla?"

,, Promiň, Zapomněla jsem" ne nezapomněla, jen je nechci zatěžovat něčím tak primitivním. Stejně na to vždycky řeknou něco, jako hlídej se. Josh jen přikývl.

,,Možná bys už měla jít, bude večeře" nařídil mi. Poslechla jsem ho a odešla. U stolu jsem seděla naproti Zackovi, takže z chutného jídla se stal blivajz, který se nedal jíst. Pozorovala jsem, jak se ujišťuje, jestli jsou hroty vidličky a nože tupé, aby se nepořezal. Chtěla jsem mu vrátit ty jeho řeči, ale usoudila jsem, že se nesnížím na jeho úroveň. Po večeři jsem čekala, jestli se třeba nepřijde omluvit, ale to se nestalo a tak jsem dočetla knížku, kterou jsem dneska rozečetla.

Ráno otevřela kuchařka dveře a přinesla mi podnos s jídlem a přidala pár svých moudrých slov.

,, Něco vás trápí viďte slečno Hilmerová" starala se.

,, Ale to nic není" odbyla jsem ji, ale ona se jen posadila na moji postel a naznačila, že poslouchá.

,, Tak dobře. Ten novej Hamilton mi vyčítal moji nemoc a to pěkně hrubě" svěřila jsem se ji. Čekala jsem slova útěchy, ale ona otevřela poklop od tácu a podala mi obálku, usmála se a beze slova odešla. Obálku jsem si prohlédla z obou stran a namířila jsem ji proti světlu, jestli náhodou nerozpoznám, co tam je. Nakonec jsem ji otevřela. Nacházel se tam dopis.

,, Zaro, omlouvám se za to, co jsem řekl. Vedl jsem rozhovor s místním doktorem a vysvětlil mi, že to bylo krapet zlé. Zack H." odložila jsem dopis do šuplíku s hřejivým pocitem. Tak přece jenom se to nějak spravilo. Ze včerejší konverzace jsem vyvodila, že Zacka osvítil Josh a za to jsem mu velice zavázána. Nechtěla bych tu trčet s klukem, který mě považuje za někoho horšího než jsem. Taky jsem začala přemýšlet nad tím, jak se chová k ostatním a jak mohl být tak sobecký a považovat se za něco víc než jsem já.

Dnes nás čekalo sezení a to hlavně kvůli Zackovi, aby nás poznal a mi poznali jeho. Uskutečnilo se ve společenské místnosti, postavili jsme židle do kruhu o 16 židlích. Z toho jedna patřila Joshovi. Když jsem ho uviděla, vydala jsem se jeho směrem.

,,Joshi, ahoj''

,, Dobré ráno'' usmál se na mě.

,, Jen jsem ti chtěla poděkovat za to, co jsi řekl Zackovi. Víš o tom, jak se choval''

,, Zaro to je samozřejmost''

,, Moc to pro mě znamená, že se na někoho můžu obrátit, děkuju''

Ukončila jsem náš rozhovor a sedla si na nejbližší židli. Moment jsem čekala než jsem se všichni usadili včetně Zacka a sezení začalo. Tak nějak se nás 14 představilo a řada byla na Zackovi.

,, OCD, to je můj problém.'' jediná věta, kterou vyřkl, byla i jeho konečná. Josh se snažil z něho vymlátit něco víc, ale Zack se na něho díval svýma zelenýma očima a na víc se nevzmohl.

Po ukončení programu jsem měla plán na odchycení Zacka. Jenže nevyšel. On odešel ještě během závěrečného proslovu, který nám dával Josh.

Odpoledne jsem se rozhodla protřídit své pocity na lavičku, kde jsem naposledy mluvila se Zackem. Myšlenky se mi draly do hlavy už během pochodu tam. Jejich proudění zastavil šok. Šok způsobený Zackem, seděl tam na hlavě kapuci, zády ke mně. Zkusila jsem se velmi opatrně otočit a jít jinam.

,, Věděl jsem, že sem přijdeš Zaro. Čekal jsem na tebe už od rána.'' Jeho hlas projel mým sluchovým ústrojím. On. Na mě? Velice zmateně jsem vykročila vpřed.

,, Proč'' zajímalo mě.

,, Písemná omluva asi stačit nebude, aspoň mému novému svědomí'' stále jsem mu neviděla do obličeje, ale sedla jsem si na volné místo vedle něj. Čekala jsem tedy na slovní omluvu.

,, Zaro'' shrnul si kapuci z hlavy a pohlédl na mě svými smaragdy. Polkla jsem.

,, Omlouvám se ti za to, co jsem ti řekl minulý den. Nechtěl jsem zapříčinit naši hádku. Jsi jediná kdo mi tu trochu pomohl'' nesměle se na konci pousmál. Vstal a mířil pryč. To mě překvapilo, nečekala jsem, že odejde tak rychle.

,, Hej!'' křikla jsem na něho.'' otočil se a tázavě zíral.

,, Proč jdeš pryč?''

,, Už jsem se omluvil. Celý den jsem tu na tebe čekal, tak teď můžu jít'' řekl lhostejně.

,, Ty jsi nepoučitelný Zacku!'' křikla jsem na něho, když se opět otočil. Hlasitě si vydechl a už po několikáté se mi podíval do tváře. Když začal mluvit, díval se na zem.

,, Promiň. Já nejsem moc komunikativní. Za život jsem s moc lidmi nemluvil obzvlášť s holkama'' já bych o sobě řekla, že jsem celkem komunikativní a s porovnáním s ním určitě.

,, Řekneš mi ještě něco nebo?''

,, Myslím, že začíná pršet. Měli bychom jít dovnitř''

,, Hele nemusíš se vymlou..'' těsně před tím, než jsem se to dořekla začala z nebe padat jedna kapka za druhou. Zack měl v obličeji výraz typu já jsem ti to říkal. Ušklíbla jsem se na něho a společně jsme se vydali nazpět do budovy.

Před vzájemným rozloučením jsem pronesla.

,, Jednou mi povíš tvůj příběh Zacku''

,, Možná''

Ještě jsem zkontroloval, zda jsem mu něco neodcizila. I když bych mu to stejně nepřiznala. Rozloučili jsme se a vydali se do svých pokojů.