Vysněná [I. díl Tomione trilogie]

8

Žádné pocity ani city. Tak se ještě donedávna zdály všechny věci okolo Riddlea.
Otevřel oči a první, co uviděl, byla spící hnědovláska, která ležela obličejem k němu.
Spala poklidně a očividně i spokojeně.
Usmál se a měl potřebu ji pohladit. Když už se konečky prstů skoro dotkly její tváře, ruku stáhl zpátky.
Uvnitř bojoval sám se sebou a odmítal si cokoliv přiznat.
Opatrně vstal a ustlal po sobě. Naposledy se na ní podíval, jeho koutky se opět proměnily v malý pětivteřinový úsměv a odešel.

* * *

Nebylo jisté jestli k ní promlouval hlad, potřeba čůrat nebo její mozek, který už se nemohl dočkat nových vědomostí. Každopádně probudila se. Nejdřív pomalu, pak úplně. Ruku měla položenou na zeleném polštáři a když po několika minutovém rozjímání otevřela oči tak rychle, jako kdyby zažívala noční můru, něco si uvědomila.
Prudce se posadila a rozhlížela se po neznámém pokoji. Pohlédla dolů a zjistila, že tu leží jen v tílku a kalhotkách. Na zemi vedle postele se válela její mikina i džíny a ona si nemohla za boha vzpomenout, kde je a jak se sem dostala.
Po chvilkovém panikaření si uvědomila, že leží v zeleně povlečené posteli a celý pokoj je nějakým způsobem temný.
V tu chvíli jí to problesklo. Nebyl to sen, i když se vše zdálo převážně rozmazáno.
Mráz po zádech a husí kůže. Nepopsatelný pocit.
Ze vzpomínání ji probralo uvědomění, že nikdo neví, kde je, je ve zmijozelské koleji a od včerejšího večera ji neviděla živá duše.
Vyletěla z postele, jako neřízená střela a ve spěchu se soukala do oblečení, které leželo na zemi.
,,Tohle je špatný, hodně špatný." říkala sama sobě, když upravila deku tak, aby nebylo poznat, že v ní někdo spal.
Najednou se začala hýbat klika.
,,Tome, kde jsi tak dlouho..." do pokoje vešel nějaký zmijozel a uviděl Grangerovou, která si zrovna zapíná poklopec.
Byla jistě červená až na zadku a zrovna, když chtěla něco říct, tak ji zelený had předběhl.
,,Promiň, nevěděl jsem, že tu Tom někoho má." byl opravdu překvapený a se smíšenými pocity okamžitě odešel a zavřel za sebou.
,,Ne počkej! Takhle to přece nebylo..." plácla se přes čelo a už se konečně odebrala ke dveřím.
Tomův takzvaný VIP pokoj byl trochu dál od ostatních, protože ho jako jediný měl sám pro sebe.
Hlavu sklopila k zemi a probíhala takhle zmijozelskou kolejí, aby ji nejlépe nikdo neviděl.
Většina studentů se za ní otáčela a nechápala co tu dělá, ale každý si naštěstí hleděl svého a neřešil to více než pohledem.
Rychlým krokem konečně došla do svého pokoje, přibouchla dveře a zůstala o ně opřená.
Povzdechla si a měla chuť tu dnes zůstat zavřená.
Najednou se ale z bříška ozval podivný zvuk a díky tomu poznala, že vylézt stejně bude muset.
,,Super."
Šla se osprchovat a převléknout.
Hlavní divoké prameny svých vlasů stáhla dozadu gumičkou, aby jí šlo vidět do jejího jemného obličeje.

Odebrala se nebelvírskou chodbou a jako mávnutím proutku se u ní objevili Fred s Georgem, kteří se k ní propletli tak, že každého držela za rámě.
,,Ahoj, drahoušku."
,,Kam ses nám to v noci poděla?"
,,Neunesl tě někdo?"
,,Chodíš jak duch, Hermionko."
Takhle jeden doplňoval druhého a během toho se na ně Hermiona dívala. Na Freda, pak na George a zpátky.
,,No já... nebylo mi dobře a..." vlastně ani nevěděla, co by měla říct.
Hele, jako správná holka jsem šla na záchod, aby mě nikdo neviděl blinkat. Ve finále jsem blinkat nemohla, měla jsem pocit, že už jsem jednou nohou na onom světě a najednou se u mě zjevil Tom Riddle, který mi už mimochodem několik dní leze do hlavy a snaží se mě chránit před vším špatným? Jo a zmínila jsem už, že jsem u něj spala a nic si nepamatuju?
Jako vážně?
Naštěstí ji z vysvětlování zachránila Ginny, která se zjevila Merlin ví odkud, padla jí kolem krku a tím ji dostala ze spárů dvojčat.
,,Neviděla jsem tě snad věčnost! Kde jsi byla celou dobu?"
Hermiona se na ní mile usmála a dala si pramínek vlasů za ucho.
,,To je dobrý, kluci, zvládnu to sama." dořekla Ginny, když si všimla, že tam Fred s Georgem pořád stojí.
Oba zrcadlově pokrčili rameny, zamávali jim a kráčeli pryč.
,,Takže?" Ginny si u prsou složila ruce a plná očekávání pozvedla jedno obočí.
,,Nic, co by?" bránila se Hermiona a nevědomky si začala žmoulat ušní lalůček, což napovídalo o lhaní a lehké nervozitě.
,,Jsem zrzavá, ne blond, jasný?" odpověděla s klidem mladá Weasleyová.
Hermioně opět zakručelo v břiše, na což se musela ohňovlasá čarodějka zasmát.
,,Dobře, ale pak mi to stejně řekneš. Jdeme se najíst."